14. 10. 2014

Everest podruhé, tentokrát těsně pod vrchol...

Závod 3 členných družstev s jedním jediným úkolem. Za 12 hodin co nejvícekrát vystoupat a sestoupat Bouřňák v Mikulově v Krušných horách. Slalomový svah se svou délkou 700m a 256m převýšením se zdá být ideálním místem. Za 12 hodin si člověk prožije spoustu pocitů. A i když jsem po prvním ročníku už nechtěl, spadl jsem letos do toho znova. Na jaře se mě pár lidí ptalo, jaké to vlastně bylo a tak v červenci došlo na odeslání přihlášky. Tentokrát jsme ovšem neměli tým jeden, ale rovnou dva :). Název týmu zůstal stejný - Sagarmátha, díky dvou týmům však pro nás přibylo označení "A". Oproti loňské sestavě nám ubyl Mojmo, kterého nahradila Lenka. Společně s Vácou jsme se tak postavili na start mixu. Oproti loňskému roku to představovalo určité naděje a tajně jsme pomýšleli i na bednu, ačkoliv jsme věděli, že to bude těžké a pořadí ve výsledku vůbec nerozhodne. V našem druhém týmu pak startoval Kličkos, Honza a Pepa. Oni to nevěděli, ale bednu jsem jim předpovídal také :). Věděl jsem, že právě oni tři mají naději být velmi silným týmem.
Sagarmátha "A", Sagarmátha "B"
V sobotu 11.10. ráno jsem tedy Kličkose vyzvedl v Praze a vydali jsme se bojovat s tím kopečkem. Nebo spíše sami se sebou? Záleží na úhlu pohledu, protože alespoň pro mě jsou tyto akce především o osobním boji. Cesta byla klidná a místy slunečná, což slibovalo menší extrém v podobě počasí než loni, kdy se podmínky točily jak na běžícím páse. Sice s příjezdem do Mikulova lehce pršelo a ležela mlha, ale bylo teplo. Potkali jsme zbytek našich obou týmů, podepsali reverz, poslechli si rozpravu o závodě a trochu se rozcvičili na náš první výstup. Pořadí jsme určili tak, že jsem zahajoval. V našem druhém týmu to padlo na Kličkose. Sice jsem nechtěl jít první úsek, ale nakonec mi to nevadilo. Možná právě naopak. Spousta lidí a praní se o pozice bylo super :). Člověk chytí rytmus a správnou vlnu, když je schopen i několik lidí předběhnout, až mě překvapilo, že zase až tak vzadu nejsem. První ochutnávka tak bolela o hodně méně než loni a o hodně méně než jsem si myslel, že bude bolet. Procvaknout kartu a šlo se zase dolů.
10:00, jdeme do boje...
Na to, jak mi Kličkos utekl cestou nahoru mě překvapilo, že dolů jsem ho celkem stáhl a předával jsem Lence nedaleko za ním. Mnohem víc mě však překvapil čas, když jsem předával za rovných 18 minut. Loni jsem nestlačil čas pod 19 :). Dole jsem však zažíval pocity, které už tady taky byly. Nebylo to nic jiného než to, že se mi nahoru už nechce. To se však už vrátil Váca a já bez rozmýšlení převzal štafetu a šel do toho znova. První velká krize však přišla po třetím výstupu, kdy tento závod absolutně přestával chápat žaludek a hlava. S tím, že asi přijdou pocity na zvracení jsem počítal, i když vlastně nebylo moc co zvracet, protože před závodem jsem toho taky zrovna moc nepojedl. Netušil jsem ale, že tak brzo začne bolet hlava. Nohy byly v pohodě, ale menší masáž lýtek u masérů jsem si přeci jenom dopřál. Nezbývalo nic jiného, než s tím bojovat, protože další výstupy se blížily. Točili jsme to poměrně rychle a ve třetině závodu jsme bojovali o 1.-6. místo. Zdálo se být reálným číslem 30 výstupů, což by bylo o 6 více, než jsme nasbírali loni.
Kluci nad námi pomalu získávali náskok a po 6. výstupu si řada z nich začala stěžovat na křeče ve stehnech. Nebral jsem to moc na lehkou váhu a 6. výstup dokončil v osobním rekordu na Bouřňáku (17:50). Vlastně všech 6 výstupů jsem namáčkl do 18:30. Což bylo docela solidní tempo :). Lenka to držela hodně podobně, Váca sice trochu bojoval, ale šel do toho. A i když nám pak oznámil, že po 8. výstupu se rozhodne, jestli pojede dál nebo ne, tak jsme to moc neřešili. Mě to v tuto fázi sice moc nebavilo, jelikož to bolelo a chtěl jsem být alespoň už na loňských 9 výstupech, ale i toto se muselo překonat. Přišel sedmý výstup a to co jsem neočekával, tak dorazilo. Zhruba v polovině první třetiny kopce se dostavily křeče do stehen. Začíná to být zajímavé, pomyslel jsem si. A také že jo. Po mírné pauze a protažení na první cestě jsem je ale rozešel a další rundu dokončil za dvacet minut, což byla na problémy při výstupu relativně malá ztráta. Pravdou je, že během prvních výstupů jsem našel docela ideální techniku seběhu, takže na rozdíl od prvního ročníku, kdy se hodně kličkovalo, tak letos jsem bral většinu napřímo dolů.
photo: Alan Märc
Na osmém výstupu se opakovala situace ze začátku závodu, kdy jsme se na startovní čáře opět setkali s Kličkosem. Kluci však tou dobou měli o jeden výstup navíc. To nic neměnilo na tom, že jsem chtěl vyrovnat bilanci a při tomhle kole Ondru porazit - touto dobou už bylo třeba hledat jakoukoliv motivaci. Opět se však dostavily křeče a opět trvaly celou třetinu kopce. Nahoře jsem ale nakonec byl o chlup dříve a díky odvážnější cestě dolů jsem se těšil z dobrého pocitu menšího vítězství. Váca to po osmém výstupu opravdu zabalil a pro mě začínala fáze, kvůli které jsem přijel. Překonání loňských 9 kol. Dostat se do stavu, kdy to hlava nebere, nohy nemůžou, nechtějí a zmítají se ve křečích, ale stejně přebírám další plácnutí a vyrážím znovu nahoru. Tentokrát se už ale peru s křečemi do půlky Bouřňáku. Znovu pouštějí, znovu to rozchodím. Vidím, že překonat se to dá a nakonec, i když je to protrpěné, tak je to docela fajn. I osmý a devátý úsek s křečemi jsem dokončil okolo dvaceti a půl minuty, což byl velký osobní úspěch. To už se začalo ale pomalu stmívat a lehce poprchávat. Fázi, která mě loni bavila nejvíc, jsem letos maximálně nesnášel. I přesto přibyl desátý a posléze i jedenáctý výstup. V tu dobu zbývalo do konce závodu něco přes hodinu času a Lenka si vyrazila také pro svoji 11. Začal další propočet v boji o čtvrté místo. "Když dáme oba ještě jeden, což bychom měli stihnout, bude to stačit?" Naprosto zbytečná úvaha, protože mi bylo jasné, že až se Lenka vrátí dolů, převezmu štafetu a zakousnu se do dalšího kousku a stejně tak to udělají i soupeři. Zároveň mi bylo jasné, že bude neskutečně bolet, ale také jsem potřeboval být dole včas, aby další výstup stihla i Lenka a abychom tak dovršili 8000 nastoupaných výškových metrů. Nakonec se to povedlo. Poslední 3 kola jsem zvládl v rozmezí 24-25 minut. O hodně rychlejší závod, jak loni. Lepší příprava ze Spartan race, které jsem letos absolvoval se potvrdila.
Ačkoliv to na 4. místo nakonec nevyšlo, tak s 8192 metry jsme nastoupali víc, než jsem si myslel, že dáme. Kluci uhájili druhou pozici a pokořili Everest, takže letos Sagarmátha rozhodně nepropadla. Osobně jsem přispěl nastoupáním 3072m a naběháním necelých 17 kilometrů.
Pak ovšem přišla věc, se kterou jsem nepočítal až v tak velké míře. Velmi intenzivní pocity. Prázdno, ale plno v hlavě. Žádná část mého organismu nebyla schopná toho mnoho pobrat. Pocity štěstí, které nelze popsat. Ještě v neděli ráno napumpované žíly. Překvapivě jsem byl schopen celkem solidně chodit, únava ale ještě pár dní po závodě znát je.
Nakonec patří i velké díky organizátorům, protože to byl opět super závod za málo peněz. K tomu letos přibyli maséři, bylo plno hudby, jídla a pití. Takže klobouček :).

Žádné komentáře:

Okomentovat