11. 10. 2015

Everest konečně zdolán, navíc s vítěznou příchutí!

Když jsem loni po Krušnohorském Everestu seděl večer nad večeří, říkal jsem, že letos už se na to vyprdnu. Teda do té doby, než mě v létě zkontaktoval Pepa, že by chtěl složit ambiciózní mužstvo v mixu. Odpověď nebyla za mě zcela jasná, i když zněla: "Jdu do toho s tebou." Hned od začátku však bylo jasné, že Lenka Vejdělková, která loni běhala brutální časy, do toho s námi nepůjde, jelikož termín Everestu se kryl s termínem Spartan race v Koutech nad Desnou. Nakonec nám kývla Zuzka, se kterou se znám ze studií.
10.10.2015 mohl tedy tým Sagarmátha - První krok vyjet ráno z Prahy vstříc dalšímu dobrodružství. V týmu mě tedy doplnil Pepa Vopařil, který se zúčastnil také loni a Zuzka Procházková, pro níž to byla premiéra. Ihned po příjezdu na místo jsme se zaregistrovali, ubytovali a vytvořili naši základnu v jednom ze stanů. Týmů bylo fakt hodně a po rozpravě pravidel jsem se pomalu začal chystat na první výstup, jelikož jsem načínal naši štafetu. Borci to rozpálili opravdu z ostra, ale stále bylo spoustu lidí za mnou. Už v půlce slalomového svahu jsem věděl, že tento závod bude opravdu hodně bolet. Režim před závodem nebyl úplně nejlepší a nohy prostě nejely. Z únavy jsem hodně cítil ramena a do toho pobolívala i hlava. O to víc mě překvapilo, když jsem Pepovi předával štafetu v čase 17:20. Můj nejlepší čas za všechny tři ročníky zde. Pepa předvedl ještě o 70 sekund lepší tempo a závod začínal pomalu ale jistě získávat svoji podobu.
Mezitím, co byl Pepa na trati, tak já si skočil do stánku Arkasu, kteří přijeli tejpovat. Ramena tejp potřebovala a už dopředu je nutno říci, že to velmi výrazně pomohlo! Pepa mezitím předal Zuzce, která svůj čas stáhla pod 20 minut a naděje na 36 výstupů, pro které jsme si přijeli začala vypadat velmi slibně.
Druhý a třetí výstup bolel snad ještě víc, než ten první, ale vykrystalizovali se souboje na trati. Pepa zahajoval třetí výstup na úrovni s vedoucím týmem, který vyhrál oba dva předchozí ročníky právě v mixu. Pepa se Zuzkou ale vypadali hodně v pohodě a běhali svůj vysoký standart.
Když jsme rozbíhali páté kolo, dostal jsem štafetu od Zuzky s opravdu lehkou ztrátou na vedoucí tým. Pátý výstup ale pro mě znamenal krizi jako blázen. Přišly křeče, v první třetině kopce jsem to chtěl otočit a zabalit. Ani nevím, co mě táhlo stále výš a výš. Ztráta se prohlubovala. Stehna trpěla a kopec neměl konce. To co začalo u svalů se pomalu dostávalo také do hlavy a do velmi unaveného mozku. Dolů jsem se vrátil za 24 minut v plných bolestech. Ze souboje o první místo jsme spadli ke třetímu v pořadí, který před mým výstupem měl už lehkou ztrátu. Mezitím, co byl Pepa se Zuzkou v kopci, já bojoval sám se sebou. Mlha před očima, hlava to nepobírala a nohy nemohly jít. A představa dalšího výstupu? Tak to těžko.
Naštěstí tam byla určitá pauza, ve které jsem se nedal dohromady, ale stačilo to na to, abych tupě převzal štafetu a zakousl se do šestky. Bylo to ještě horší než ten pátý výstup. Z fyzické krize se stala maximální psychická krize. Tentokrát už nejela hlava a tělo nechápalo. Křeče neubývaly. Ale díky pomoci slečny ze soupeřícího týmu jsem se vydrápal nahoru. Se ztracenou hlavou a křečemi v obou předních stehnech. Neskutečně mi pomohla, za což jí patří velké díky! Sestup bolel, ale během něj jsem si uvědomil, že Pepa se Zuzkou dřou a já se musím sebrat. Závod je ještě sakra dlouhý, nejsme ani v polovině!
Při sedmém kole jsem ještě lehké křeče měl, ale bylo to výrazně lepší. Když jsem začínal osmé kolo, měli jsme zhruba třetinu svahu ztrátu na vedoucí tým a asi polovinu svahu náskoku na tým, který byl třetí v pořadí. Tento výstup byl opět bez křečí a dodal mi lehce naději na to, že budu moci pokračovat. Všichni vypadali tak, že by v nejbližších momentech ještě neměli povolit. Když se vrátil Pepa ze svého osmého výstupu a předával Zuzce, byly rozestupy stále stejné.
Jak velká byla krize před polovinou závodu, tak velká byla euforie, když poosmé seběhla dolů Zuzka! V kopci stáhla náskok vedoucího týmu a předávala mi do devátého kola úplně stejně jako předchozí vítězové. Srdce mi začalo bouchat a adrenalin prskal všude. Najednou jsem byl politý živou vodou, nabitý novou energií v žilách. Hned jsem šel do vedení a jediné co mi šlo hlavou, tak bylo: "Sice nevíš, jak daleko je za tebou, ale nesmíš se ohlížet a jít dál. Prostě to teď narvat a zkusit to urvat na naší stranu. Oni moc dobře vědí, že já byl ten, kdo měl krizi a já je můžu teď psychicky nalomit. Závod se začíná lámat!" A nad tímto jsem přemýšlel celou cestu nahoru. Nakonec jsem byl dole už za šera opět kolem dvaceti a půl minuty, což byl návrat k těm výrazně lepším časům a předával jsem s náskokem oné třetiny kopce, kterou jsme ještě hodinu zpět ztráceli. Pepa pak dokonal náš nástup a neskutečně skvělý týmový výkon a přidal další metry a minuty k našemu náskoku.
Do konce závodu chybělo ještě hodně, ale cítili jsme, že jsme udělali velmi důležitý tah. Soupeř značně znervóznil a bylo cítit napětí. Nám se naskytla úplně nová pozice. My jsme byli najednou ti, kteří tahají za lepší konec a udávají tempo. Najednou jsme byli na koni. Snažili jsme se udržet chladnou hlavu a v klidu zvládnout konec závodu. Což se podařilo velkolepě, jelikož jsme náskok každým metrem navyšovali. Najednou jsme vedli o deset minut, což už vypadalo velmi nadějně směrem k vítězství. Poslední výstupy už jsme si vyloženě užívali a bezpečně kontrolovali vedení. Nakonec jsme dokončili závod o jeden celý výstup před druhým, což se rovná náskoku přes dvacet minut. Zvládli jsme 35 výstupů za tým a pokořili Everest. Nečekané, sladké, plné zvratů a bolesti. To bylo vítězství v kategorii mix na Krušnohorském Everestu 2015. Bude za rok obhajoba?
Mně nezbývá už nic jiného, než poděkovat Pepovi a Zuzce za neskutečně luxusní práci, kterou vykonali na trati. Lidem z Arkasu a Dexteru, kteří pomohli mým ramenům a kolenům. Dále masérům, kteří pomohli mým stehnům od křečí. A hlavně organizátorům za opět o kousek lepší ročník než byli ty předchozí. A že už v tom prvním si nasadili laťku opravdu hodně vysoko.

14. 6. 2015

Nejlehčí Spartan?

6.6.2015 - datum, kdy jsem započal cestu letošním Spartan Race. Cestu za čím? Možná za trifectou? Možná další závody nepoběžím? Těžko říci. Každopádně po příjezdu do Litovle se mi honilo hlavou, že bych radši dobrovolničil, než závodil. Nicméně neuběhlo příliš času a v 10:15 už pro mě doutnala dýmovnice na startu.
K mému překvapení jsem se držel už od začátku v popředí své startovní vlny. Jelikož jsem před závodem 14 dní nic nedělal a naběháno nebylo ani z předchozích tréninků, nedělal jsem si velké ambice. Po lehčím rozehřátí na přeběhnutí pneumatik a pár balíků slámy přišel první delší běžecký úsek, při kterém jsme překonali sérii stěn přelez-podlez-prolez a 2 metrovou stěnu, kterou jsem přeskočil překvapivě lehce. Nohy moc neběžely a netrávilo se mi to moc dobře. Lehce jsme si také přičuchli k vodě a bahnu, ale opravdu pouze lehce. Monkey bar byl také bez problémů, především asi díky teplu, které nedalo možnost jakémukoliv mokru se na překážkách udržet. Následoval skok a přebrození řeky. Hodně těžce se rozbíhalo po té ledové vodě. Po memory testu, kdy si každý měl zapamatovat nějaké heslo - já měl Radomir8108 - přišel opět delší úsek bez překážek, na kterém jsem se docela začal rozbíhat. Pak následovala pro mě nová překážka - bradla, po kterých se pomocí rukou mělo přeručkovat. Další překážkou byl vysoký ostnatý drát v bahně a hurá do vody a prolézt pod mostem. Další dva kilometry čistého běhu okolo silnice ve škarpě a mezi kopřivami s dvouma průlezy skrz vodu. Následovalo kousek běhu po proudu v řece, kde se mi běželo výborně a nohy se docela chytly. Zde jsem narazil na nějakou skupinu předemnou, což pro mě znamenalo lehké zdržení, když jsme probíhali úsekem, kde bylo hodně kamenů, takže jsme museli dávat pozor, kam šlapeme. Další lehký brod přes řeku, který díky síle v nohou pro mě znamenal výhodu. Hned na to navazovaly kolíky, překonání klády v cestě a trochu bahna. Odevzdání hesla na memory testu a traverz, který tentokrát znamenal změnu. Nebyl rovný, ale stěna byla zakřivená, což se mi zdálo lehčí, než traverz v loňském roce. Jediné co, že jsem delší dobu čekal, až se na mě dostane řada, jelikož když jsem doběhl, tak se nás tam sešlo trochu více. Po chvíli přišlo očekávané - oštěp. Vždy se na něj těším, ale vždy z něho mám strach. Tvrdá rána, oštěp líznul slámu a zabodl se do dřeva a já mohu běžet dál. Stále bez burpees. Jde to lépe než jsem myslel. Stejně tak mě překvapil i plavecký úsek, který přišel hned vzápětí. Podařilo se mi pár lidí přeplavat, s čímž jsem absolutně nepočítal. Netrvalo to dlouho a v řece jsme byli zpátky, tentokrát jsme v ní běželi nebo spíše šli. Voda byla po kolena a já mohl opět využít síly v nohou a pár lidí předběhnout. To už jsme se ale blížili k areálu, kde následovala doslova smršť překážek. Lano, stěna, pod kterou jsme museli pod vodou podlézt, kluzká stěna, herkules, ostnatý drát a skok přes oheň. Hodina a sedm minut na trati, 0 burpees a medaile na krku. Krásný pocit. I když ne tak intenzivní, jak jsem při registraci čekal. I tak to ale stálo za to! Jaká bude další zastávka, to však v tuto chvíli těžko říci.