Když jsem loni po Krušnohorském Everestu seděl večer nad večeří, říkal jsem, že letos už se na to vyprdnu. Teda do té doby, než mě v létě zkontaktoval Pepa, že by chtěl složit ambiciózní mužstvo v mixu. Odpověď nebyla za mě zcela jasná, i když zněla: "Jdu do toho s tebou." Hned od začátku však bylo jasné, že Lenka Vejdělková, která loni běhala brutální časy, do toho s námi nepůjde, jelikož termín Everestu se kryl s termínem Spartan race v Koutech nad Desnou. Nakonec nám kývla Zuzka, se kterou se znám ze studií.
10.10.2015 mohl tedy tým Sagarmátha - První krok vyjet ráno z Prahy vstříc dalšímu dobrodružství. V týmu mě tedy doplnil Pepa Vopařil, který se zúčastnil také loni a Zuzka Procházková, pro níž to byla premiéra. Ihned po příjezdu na místo jsme se zaregistrovali, ubytovali a vytvořili naši základnu v jednom ze stanů. Týmů bylo fakt hodně a po rozpravě pravidel jsem se pomalu začal chystat na první výstup, jelikož jsem načínal naši štafetu. Borci to rozpálili opravdu z ostra, ale stále bylo spoustu lidí za mnou. Už v půlce slalomového svahu jsem věděl, že tento závod bude opravdu hodně bolet. Režim před závodem nebyl úplně nejlepší a nohy prostě nejely. Z únavy jsem hodně cítil ramena a do toho pobolívala i hlava. O to víc mě překvapilo, když jsem Pepovi předával štafetu v čase 17:20. Můj nejlepší čas za všechny tři ročníky zde. Pepa předvedl ještě o 70 sekund lepší tempo a závod začínal pomalu ale jistě získávat svoji podobu.
Mezitím, co byl Pepa na trati, tak já si skočil do stánku Arkasu, kteří přijeli tejpovat. Ramena tejp potřebovala a už dopředu je nutno říci, že to velmi výrazně pomohlo! Pepa mezitím předal Zuzce, která svůj čas stáhla pod 20 minut a naděje na 36 výstupů, pro které jsme si přijeli začala vypadat velmi slibně.
Druhý a třetí výstup bolel snad ještě víc, než ten první, ale vykrystalizovali se souboje na trati. Pepa zahajoval třetí výstup na úrovni s vedoucím týmem, který vyhrál oba dva předchozí ročníky právě v mixu. Pepa se Zuzkou ale vypadali hodně v pohodě a běhali svůj vysoký standart.
Když jsme rozbíhali páté kolo, dostal jsem štafetu od Zuzky s opravdu lehkou ztrátou na vedoucí tým. Pátý výstup ale pro mě znamenal krizi jako blázen. Přišly křeče, v první třetině kopce jsem to chtěl otočit a zabalit. Ani nevím, co mě táhlo stále výš a výš. Ztráta se prohlubovala. Stehna trpěla a kopec neměl konce. To co začalo u svalů se pomalu dostávalo také do hlavy a do velmi unaveného mozku. Dolů jsem se vrátil za 24 minut v plných bolestech. Ze souboje o první místo jsme spadli ke třetímu v pořadí, který před mým výstupem měl už lehkou ztrátu. Mezitím, co byl Pepa se Zuzkou v kopci, já bojoval sám se sebou. Mlha před očima, hlava to nepobírala a nohy nemohly jít. A představa dalšího výstupu? Tak to těžko.
Naštěstí tam byla určitá pauza, ve které jsem se nedal dohromady, ale stačilo to na to, abych tupě převzal štafetu a zakousl se do šestky. Bylo to ještě horší než ten pátý výstup. Z fyzické krize se stala maximální psychická krize. Tentokrát už nejela hlava a tělo nechápalo. Křeče neubývaly. Ale díky pomoci slečny ze soupeřícího týmu jsem se vydrápal nahoru. Se ztracenou hlavou a křečemi v obou předních stehnech. Neskutečně mi pomohla, za což jí patří velké díky! Sestup bolel, ale během něj jsem si uvědomil, že Pepa se Zuzkou dřou a já se musím sebrat. Závod je ještě sakra dlouhý, nejsme ani v polovině!
Při sedmém kole jsem ještě lehké křeče měl, ale bylo to výrazně lepší. Když jsem začínal osmé kolo, měli jsme zhruba třetinu svahu ztrátu na vedoucí tým a asi polovinu svahu náskoku na tým, který byl třetí v pořadí. Tento výstup byl opět bez křečí a dodal mi lehce naději na to, že budu moci pokračovat. Všichni vypadali tak, že by v nejbližších momentech ještě neměli povolit. Když se vrátil Pepa ze svého osmého výstupu a předával Zuzce, byly rozestupy stále stejné.
Jak velká byla krize před polovinou závodu, tak velká byla euforie, když poosmé seběhla dolů Zuzka! V kopci stáhla náskok vedoucího týmu a předávala mi do devátého kola úplně stejně jako předchozí vítězové. Srdce mi začalo bouchat a adrenalin prskal všude. Najednou jsem byl politý živou vodou, nabitý novou energií v žilách. Hned jsem šel do vedení a jediné co mi šlo hlavou, tak bylo: "Sice nevíš, jak daleko je za tebou, ale nesmíš se ohlížet a jít dál. Prostě to teď narvat a zkusit to urvat na naší stranu. Oni moc dobře vědí, že já byl ten, kdo měl krizi a já je můžu teď psychicky nalomit. Závod se začíná lámat!" A nad tímto jsem přemýšlel celou cestu nahoru. Nakonec jsem byl dole už za šera opět kolem dvaceti a půl minuty, což byl návrat k těm výrazně lepším časům a předával jsem s náskokem oné třetiny kopce, kterou jsme ještě hodinu zpět ztráceli. Pepa pak dokonal náš nástup a neskutečně skvělý týmový výkon a přidal další metry a minuty k našemu náskoku.
Do konce závodu chybělo ještě hodně, ale cítili jsme, že jsme udělali velmi důležitý tah. Soupeř značně znervóznil a bylo cítit napětí. Nám se naskytla úplně nová pozice. My jsme byli najednou ti, kteří tahají za lepší konec a udávají tempo. Najednou jsme byli na koni. Snažili jsme se udržet chladnou hlavu a v klidu zvládnout konec závodu. Což se podařilo velkolepě, jelikož jsme náskok každým metrem navyšovali. Najednou jsme vedli o deset minut, což už vypadalo velmi nadějně směrem k vítězství. Poslední výstupy už jsme si vyloženě užívali a bezpečně kontrolovali vedení. Nakonec jsme dokončili závod o jeden celý výstup před druhým, což se rovná náskoku přes dvacet minut. Zvládli jsme 35 výstupů za tým a pokořili Everest. Nečekané, sladké, plné zvratů a bolesti. To bylo vítězství v kategorii mix na Krušnohorském Everestu 2015. Bude za rok obhajoba?
Mně nezbývá už nic jiného, než poděkovat Pepovi a Zuzce za neskutečně luxusní práci, kterou vykonali na trati. Lidem z Arkasu a Dexteru, kteří pomohli mým ramenům a kolenům. Dále masérům, kteří pomohli mým stehnům od křečí. A hlavně organizátorům za opět o kousek lepší ročník než byli ty předchozí. A že už v tom prvním si nasadili laťku opravdu hodně vysoko.
