Krušnohorský Everest a kam dál?

Plánovaný Spartan Sprint v Bořeticích na konci září mi díky antibiotikům nevyšel. Trochu mě to mrzelo, tak možná i proto jsem začal hledat alternativu. Padl mi do oka Krušnohorský Everest. Extrémní závod tříčlenných družstev. A o co šlo? Byl před námi Bouřňák - slalomový svah v Mikulově v Krušných horách. Délka 700m, převýšení 256m. Úkol zněl jasně. Za 12 hodin nasbírat co nejvíce výstupů. Byla přede mnou ale ještě jedna zásadní otázka. Kdo se mnou pojede? První kdo mě napadl, tak byl Váca, k němu se přidal Mojmo a naše trojka, která vymyslela výlet na první Spartan byla opět pospolu. Bylo jasno a do Krušných hor šla registrace týmu Sagarmátha. Možná ambiciózní název, ale taky jedna z věcí, o kterou se řada týmů chtěla prát. Speciální prémie pro týmy, pokud nastoupají výšku Mount Everestu 8848m.
12.10. ráno jsem tedy v Praze nastoupil ke klukům do auta a jeli jsme vstříc další výzvě. Cestou přibývalo mlhy, ke konci cesty se začaly objevovat kapky deště a extrémní závod sliboval extrémní počasí. Po příjezdu na místo to vypadalo ovšem zase o trochu pozitivněji, tedy krom našich obličejů. Nám třem i Jitce, která s námi jela spadla brada. "Tak to je ono?" Když v tom se za zády ozvalo: "Buďte v klidu, to je jenom třetina." No nevypadalo to na to, že by se to dalo kdekoliv odfláknout a sklon byl opravdu poctivý. Odbyli jsme prezentaci, vyslechli si důležité informace k závodu a mohlo se jít na to. Start byl v pravé poledne, konec závodu o půl noci. Již v autě jsme si rozdělili, jak budeme stoupat: První šel Váca, druhý jsem byl na řadě já a sérii uzavíral Mojmo.

Sagarmátha připravena vyrazit

Čas se nachýlil. První vlna velmi nebojácně vyrazila a prvních 50-70 metrů největší odvážlivci zkoušeli i vyběhnout. Pak už ale přišlo na neodkladné. Zapojení trekových holí, bez kterých to opravdu kvůli terénu a sklonu nešlo, a z běhu přejít do chůze. Rozdíly se začaly tvořit rychle a hned bylo jasné, kdo má jaké cíle. Velmi brzy první začali mizet v mlze, která se nesla právě asi od třetiny svahu. Pak začalo čekání. A bylo kratší než jsme mysleli. První borec předával štafetu za 16 minut, což byl už docela kotel. Netrvalo dlouho a přiběhl Váca a já mohl poprvé okusit to, do čeho jsem nás uvrtal.
Ze začátku trochu běhu, ale moc dlouho se to nedalo. Vůbec jsem netušil jaké tempo zvolit. Důležitá ale pro mě byla jiná věc. Po vyhledání nejlevnějších nesmeků na trhu jsem zjistil, že mi nedovolují podklouznout, i když původní informace od lidí, co je testovali ještě před závodem zněly jinak. Po chvilce se ale i naše druhá runda dostala do mlhy. Nebyla moc příjemná, čím výš jsme byli, tím větší byla kosa. Věřil jsem si trochu na silovější styl, takže to byla spíše "stehnařina" a trochu delší kroky. Pár pauz na rozdýchání mě ale neminulo. Stehna nahoře umírala, žaludek to také s těží rozcházel a hlavou se honila jediná otázka: "Kterej *** vymyslel přihlásit se na takovou ***?" O to víc mě překvapil čas, za který jsem byl u kleštiček, abych si odštípl první výstup. Se čtrnácti a půl minutami jsem rozhodně nepočítal. Dolů už to byl sešup. Největší starost byla o nohy a o to trefit dobrý terén, což v této fázi závodu nebyl až takový problém. Bahna moc nebylo a trávy a borůvčí bylo celkem dost. Doběhl jsem, otestoval jsem trať a poslal nahoru Mojma. První kolo jsem tedy dokončil dokonce pod 20 minut, takže spokojenost. Už teď jsem toho měl ovšem plné zuby, a to zbývalo ještě zhruba 11 a čtvrt hodiny.
Netrvalo ale dlouho a Mojmo s Vácou byli dole a já tam šel znova. Mlha ustoupila a bylo celkem teplo, tak jsem si řekl, že to ještě zkusím trochu "kopnout". 14 minut nahoru a lehce nad 19 dole. Osobní maximum, které asi zůstane na dlouho. Pro zajímavost přidávám i foto s profilem trati. Cestou nezbývalo nic jiného, než myslet na Rockyho. Prostě neznáš bolest!

profil slalomáku - Bouřňák

A myšlenky po doběhu? Tělo nechápalo, nohy nešly a hlava si řekla, že 2 nutné výstupy ke klasifikaci družstva máme za sebou, není čas toho nechat? Jenže se vrátil Mojmo, pak i Váca a bez rozmýšlení jsem převzal hole a šel tam potřetí. Po prvních cca dvou a čtvrt hodinách jsme měli na svém kontě 6 výstupů, což znamenalo 15 minut ztrátu na zdolání Everestu. Zároveň jsme ale věděli, že naše časy na slalomáku zákonitě musí být větší a větší, což se také potvrdilo. Navíc, když začalo pršet a střídavě stále padala mlha.

nahoře ještě trochu mlhy je

Takové více úsporné tempo jsem začal volit u 5. kopce, který jsem jako jediný vytáhl bez přestávky. Zároveň ale také nejméně bolel a vůbec mi nevadilo, že jsem nahoře byl za 18. minut a dole skoro za 25. Nohám už to bylo ale celkem jedno a hlava už to nevnímala. Prostě vezmeš hůlky a jdeš, nic neřešíš - tranz.

ačkoliv se to nezdá, sestup byl náročný

Výstupy přibývaly, počasí se zhoršovalo, nohy i tělo víc a víc trpělo. A to nejenom výstupy a sestupy, kdy umíraly paže, trapézy, záda, stehna, lýtka, achillovky, kotníky i kolena (ano to všechno jsem během závodu cítil), ale i pauzou, kdy na trati byli ostatní. Neustálé převlékání bylo nutností. Svařák se také hodil. I přesto jsme v půlce závodu, v 6 hodin odpoledne, měli na kontě krásných 15 výstupů.

6. výstup pro mě už znamenal nasadit čelovku a okusit to poprvé ve tmě. Do světla čelovky se opírala mlha a navíc mnou vydechovaný kouř. Vidět nebylo na metr. Což ovšem ani tak neovlivňovalo výstup nahoru (17minut), jako spíš sestup dolů. Najednou jsme museli věřit akorát svému dalšímu kroku, protože dál vidět nebylo. Terén byl ovšem již značně rozbahněný a dolů to byla opravdu sjezdovka, místy o zdraví, o čemž jsem se při jednom z asi pěti pádů sám téměř přesvědčil, když jsem měl strach o svoji nohu, kterou jsem si nechal pod tělem.

konečně zase dole

Sice nedošlo na sníh, ale před mým sedmým výstupem se na obloze na malou chvíli ukázalo alespoň pár blesků. Zase se mi chtělo stoupat o trochu méně. Nic z toho naštěstí nebylo. Ba naopak. Nebe se lehce roztáhlo a dokonce jsme i ke hvězdám pohlédli. Ke konci už to celkem utíkalo a dokonce přestalo pršet. Po návratu z 8. kola jsem se pak akorát stihl dozvědět, že Mojmo s Vácou už nejdou. To zbývala asi hodina do konce. Měli jsme 23 výstupů, což znamenalo ještě jeden výstup na 6000 nastoupaných metrů. Rozhodl jsem se, že zkusím 2 výstupy za sebou. Dal jsem tedy trochu těstovinového salátu a čaje, lehce osušil nad ohněm čepici a po 10 minutové pauze se jsem se vydal na poslední výstup. nepočítal jsem, že se vrátím brzy, cestu jsem si chtěl užít. I když užít. Všechno bolelo, žaludek to už nedával. Alespoň, že hlavě to bylo totálně jedno. Nakonec i poslední jsem zvládl celkem obstojně. Až mě překvapilo, že jsem všechny kola udržel pod půl hodinou a nahoře jsem byl vždy pod 20 minut. Jako tým jsme tedy nastoupali lehce přes 6000 metrů. Předem vytyčený cíl 24 výstupů jsme splnili. Všichni bojovali a hlavně jsme si to všichni nakonec i docela užili a přežili ve zdraví.

Čest a respekt týmům, které daly Everest a dokonce i něco navíc. Stejně tak jednotlivcům nad 10 výstupů, mezi kterými byly i ženy. Spartan v Monínci byl oproti Everestu procházkou růžovým sadem. Správná otázka zazněla nakonec: "A kam toto chceme posouvat dál?"

Trochu něco z výsledků:

Vítězný tým nastoupal 10496m, Everest pokořily ještě i týmy na druhém a třetím místě. Našich 6144m stačilo na 17. místo z 28 týmů v součtu všech kategorií. 5 týmů radši ani nepřijelo na start :)).

Nakonec si ale myslím, že výsledky nehrály, teda alespoň pro nás, takovou roli jako spíš to, že jsme to prostě dali! Na to, že to byl první ročník, tak organizačně to bylo zvládnuté na velmi vysoké úrovni, jídlo chutnalo, DJ zahrál dokonce i Ska-P.

Dokonce pak padly do řeči i plány o 24tce na příští rok a o posunutí na jarnější termín, tak uvidíme, co z toho bude nebo nebude a jestli i my opět budeme na místě činu.