13.9.2014 měl přijít ten den, kdy si odběhneme náš premiérový spartan beast. Po tom, co jsme byli s Lenkou a s Honzou jako dobrovolníci ve Valčianské Dolině, tak jsme věděli, že se dá čekat drsné převýšení, a že organizátoři k tomu připraví těžké překážky. A pár dní předem bylo navíc jasné, že při organizátorech bude stát i počasí a trať díky dešti bude řádně zabahněná, mokrá a kluzká.
 |
| kvalitní spánek je důležitý |
V pátek jsem tedy sedli do auta a společně s Lenkou a Eliškou jsme se vydali pro zelenou. Honza bohužel jet nemohl. Počasí při odjezdu mi trochu připomínalo odjezd na loňský Krušnohorský Everest, kdy byla mlha a každou chvíli to vypadalo, že se spustí liják. Nakonec se tak ale nekonalo a cestou nám dokonce i svítilo chvíli Slunce a za Žilinu to i celkem frčelo, pak ale přišla zácpa a už nám bylo jasné, že za světla nepostavíme stan. Nakonec jsme dojeli do Donoval někdy po půl deváté, prozkoumali jsme terén a usoudili jsme, že stan nebudeme stavět vůbec a noc před závodem jenom roztáhneme karimatky v místním altánu. Nakonec nejlepší řešení :).
Ráno v šest vstávačka do deště a mlhy. Těžký závod se nám rýsoval před očima. Teď už zbývalo se jenom nasnídat, k čemuž v mém případě posloužil banán, kukuřičné chlebíčky a 3 snickersky, holky to zvládly s musli.
Mlha mezitím začala stoupat, do toho po chvilkách pršelo. Zašli jsme na registraci pro čísla, kde mi jeden z dobrovolníků popřál hodně štěstí. Bylo to super, motivace se ještě zvedla a bylo vidět, že i dobrovolníci závodem žijí. Mohla začít předzávodní příprava. Camel bag jsem nebral, takže zbývalo umístit do kapes energy gely. Na nervozitu překvapivě nestačilo dojít. V 9:15 jsme došli ke startu, elitní vlna už byla pryč, chystala se vlna 9:30 a vložená vlna v 9:45. Přišla na řadu rozcvička, pak i nějaké to poskočení, které vedli kluci z pódia a ještě jsem si stihl vyhrát jeden pytlík energy gelu od nutrendu za lehké vyválení v bahně :).
 |
| rozcvička |
To už ale zbývalo 5 minut do desáté hodiny a tudíž i do našeho startu. Ve vzduchu bylo cítit napětí, ale přesto velké čisto. Lidi, kteří před závodem cítí respekt, ale jdou si ho užít a vydat ze sebe všechny síly. Neřvalo se tolik, jako při sprintu v Liberci, možná kvůli očekávání, co závod přinese v prvních metrech. Pak už to bude každému jedno. Pak už půjde pouze o to uzavřít mysl a nic nevnímat. Na každém bylo vidět soustředění.
Dýmovnice doutná, začíná se odpočítávat. 15, 14, 13... Na deseti se přidává celá vlna. Společně si to odpočítáme, vlasy na hlavě se ježí, atmosféra je suprová. A jdeme na to! Už jsme v tom namočení, teď už zbývá jenom jít stále dopředu.
Počasí se umoudřilo a neprší, i přes to mám strach z terénu, protože můj vzorek nedosahuje kdo ví jakých kvalit. První překážkou na rozehřátí je kamenná zídka, kterou lehce překonáváme, stejně jako sérii asi metr hlubokých děr v zemi. Začíná se sbíhat lehce dolů a je to řádně uklouzané. Proběhnout přes pneumatiky a začíná první ostrá zkouška, jak kdo na tom je. Stoupání z Donoval (960 mnm) na Novu Hol'u (1370 mnm). Místy jsme se drápali nahoru téměř po čtyrech, v půlce kopce přišly stěny - přelez, podlez, prolez. Nohy tuhnout, sklon se zvyšuje a přichází další překážka. Popadnout pytel s pískem a během 200 metrů s ním nastoupat 50 výškových metrů a snést zase dolů. Kažké kilo v pytli, jako by bylo třikrát těžší a k tomu to ještě klouzalo jak blázen. Místy jsem měl pocit, že se převrhnu na záda a s tím pytlem sjedu až zpátky dolů do Donoval. Nakonec jsem ho ale vynesl a dolů už to byla jenom formalita, při které jsme se střetli se závodníky z Hlinska a Chrudimi. Následovalo opět stoupání na vrchol Nové Hol'é, kde byla první občerstvovací stanice. V pravý čas na pravém místě! Po hřebeni na Zvolen (1403 mnm), nejvyšší místo trati a 4 kilometry za námi. Delší běžecký úsek přišel vhod. I když běžecké to bylo jenom kousek po hřebeni, pak jsme se stočili ostře doleva a začal další boj. Tentokrát boj s koncentrací a přesností. V podstatě to, co jsme si vystoupali, tak jsme po zadku v bahně sjeli zase dolů. Stát se tam rozhodně nedalo, jak to bylo příkré, takže to bylo jasné. Místy to jelo opravdu svižně. Trochu jsme pak ještě popoběhli, proběhli tunelem s příjemně studenou vodou z místního potůčku a následovala druhá občerstvovací stanice, tentokrát i s unisportem od nutrendu, což bylo příjemné překvapení. Další překážky následovaly. Naplnění kbelíku štěrkem a jeho přenesení z místa na místo bylo celkem příjemné. O hodně lepší jak ten pytel na začátku :). Výběhy a seběhy už jsem tou dobou nepočítal, i když jsem tušil, že vzhledem k fázi závodu jich moc za sebou nemáme. Náhle se za obzorem zjevil traverz. Stěna, se kterou mám největší zkušenosti. Ve Valče i v Liberci jsme u ní stáli jako dobrovolníci. Loni v Monínci mi nedala šanci, v Liberci to byla hračka. Překážka, na kterou když jdu, tak nikdy nevím, co mi připraví za překvapení. Byl jsem v půlce, když mi ujela ruka. Pak už se s tím nedalo nic dělat. Prvních 30 burpees. "To je super a přede mnou ještě určitě oštěp, lano a monkey bar", proběhlo mi hlavou. I když jsem nemohl předvídat, co z toho na mě ještě čeká a co ne. Trať jsem neznal. Následovala cargo síť, což byla další formalitka, u které se však utvořila fronta. V tu chvíli se z úst dobrovolníka ozvalo: "Kdo nechce čekat, může si udělat 60 burpees a běžet dál." Jaký to dobrý vtípek takhle v první třetině závodu. Pokračovali jsem dál, vyběhli z lesíka a bylo to tady.
 |
| mapa závodu |
Monkey bar, ze kterého jsem byl příjemně překvapen. Poprvé jsem narazil na monkey bar, kde byly tyče v různých výškách, ale šel se mi zatím ze všech nejlépe a byl to pro mě takový dobrý odpočinek - prostě v pohodičce a rychle přeručkovaný. Tady jsem si také uvědomil, že hlava asi dělá své. V půlce stoupání na Novu Hol'u se mi v hlavě honila myšlenka, že jsem se nikdy netěšil na monkey bar tolik jako dnes, kdežto před traverzem jsem myslel jenom na to, že ten bych teď teda nechtěl. Zhruba na devátém kilometru byla umístěna třetí občerstvovací stanice, kde pro další překvapení všech byly i energetické tyčinky. Opět seběh a výběh a další překážka. Pro mě úplně nová - log hop. Tady byly v zemi zapíchané kolíky a šlo o to po nich přejít bez toho, aniž bychom spadli na zem. Myšlenky jediné, chodím po lajně, tak to musím dát, i když to není úplně stejné. Naštěstí bez problémů, ačkoliv pár lidí si tam angličáky dávalo. Opět nahoru a pyramida z balíků slámy. Další odpočinková překážka, stejně jako ballance, který následoval. Opět jsem mohl uplatnit schopnosti z lajny, protože jsme přecházeli po fošnách, které byly v zemi užší stranou nahoru. Tady by bylo zbytečné padat. Čtvrtá občerstvovačka a krátce za ní, na třináctém kilometru, umístěné tahání břemene na řetězu. Pohoda a jedeme dál. Přišla další část, kde jsme se mohli zase trochu rozběhnout. Přeskočili jsme dvoumetrovou stěnu a balíky slámy a doběhli k oštěpu, kde jsme s Lenkou potkali další slacklinerku, Lucku. Dlouho jsem přemýšlel, jak ho hodit. V Monínci i v Liberci jsem se snažil hlavně trefit a nevyšlo to. Tentokrát jsem to vzal hodně přes sílu, zavřel jsem oči a vyšlo to. Vyhnul jsem se obávaného a první zapíchnutý oštěp byl tam. Místa na burpees však byly opět plné. Angličáky se nevyhnuly Lence ani Lucce. Obě měly svoje první. Po oštěpu nás čekaly další balíky slámy a poslední občerstvovací stanice, která už dělala vyhlídky na dokončení. Dobral jsem poslední zbytky gelu, hodil do sebe nějakou vodu a šlo se dál. Holky byly se mnou, takže jsme šli další část ve třech. I když to jsme šli vlastně už i před tím, protože jsme se na trati často setkávali s Davidem z Hlinska, kterého jsme potkali u pytlů na začátku. Běh v bahně se střídal s během v ještě větším bahně, které navíc smrdělo. V něm pak přišlo plazení. Hlava už nic neřešila, nohy bolely, začal jsem mít strach z křečí a navíc jsem už měl žaludek v krku. Super kombinace, ale cíl byl už tak blízko. Ale přitom tak daleko! Postupně jsme se propracovali k další překážce, která byla vyloženě přírodní. Museli jsme přelézat a podlézat spadlé stromy. Pohoda, až do té doby, než jsem kolenem narazil na kámen. Ale rozchodil jsem to celkem brzy. To už nám hrozili, že se blíží cíl. Po pěšince seběh a už bylo slyšet diváky. Bylo slyšet to, co nikde na trati nebylo. Kupu lidí, co povzbuzovali. Doteď jsem bojoval sám se sebou. Teď už bych se i doplazil, protože ten dav nesl. Přišla série překážek. Kluzká stěna, kterou tentokrát nekropili. Šplh na laně, kde jsem měl namále, protože lano bylo hodně uklouzané, ale tu část, kdy jsem klouzal dolů jsem ustál, vzchopil se a na zvonek to nějakým způsobem doklepal. Pak jsme přeběhli k pneumatikám, dvakrát obrátit - pohodička. Ale v tuhle chvíli přišly první větší křeče do lýtek s vidinou překážky, na kterou jsem s křečemi fakt nechtěl.
 |
| ostnatý drát |
 |
| super pocit |
Následoval ostnatý drát. Začátek byl do kopce, za něj nebylo vidět, ale věděl jsem, že tam někde už by mohl být cíl. Nikdy nezapomenu na ten pocit, kdy jsem pod ostnatým drátem dolezl do poloviny a za horizontem se začal objevovat nápis FINISH. Bylo to jako přijet do ráje. Zjevení. Úleva. Nadšení. Tolik se mi honilo v hlavě pocitů, ale tělo říkalo pouze jedno. Jsi unavenej, ale ten kousek už prostě dáš. Vychutnej si ten skok přes oheň a cílovou rovinku. A pak jsme s Lenkou poznali a v cíli řádně pochopili. 4:40 na trati a slastný pocit v cíli. Chvíli po nás doběhla i Lucka, která si ještě dala 30 burpees na laně. Ta má můj velký obdiv, protože běžela po větších potížích s kolenem s jedinou rehabilitací, kterou absolvovala v týdnu před závodem. To je prostě motivace a ukázka toho, že naše tělo zvládne víc, než si myslíme! Respekt!
 |
| je to úspěšně za námi |
Celý závod vlastně nepršelo, zima taky nebyla, takže úplně ideální počasí. Závod nakonec 22,6 km s 26 překážkami. Dali jsme sprchu a půl hodiny po závodě jsme se vydali zpět domů. Čekalo nás 6 hodin v autě, které proběhly naprosto v klidu, občas s trochu větším deštíkem. Emoce doznívaly ještě doma, kde jsem se také poprvé od závodu vlastně kloudně najedl, protože dřív mi to žaludek nechtěl pobrat. Teď už jenom zbývá doklepat trifectu za 14 dní v Bořeticích a zakončit tam letošní sparťanskou sezonu, která nás zavedla dvakrát na Slovensko a do Liberce.
Na vrcholu na nás čekal šplh na laně, kde už pohled na vedlejší louku hodně naznačil. Letos poprvé mi zvonek nahoře odolal, tak jsem si šel dát dalších 30 burpees. To co přišlo potom bylo ještě o trochu horší. Křeče v obou lýtkách pokročily na další stupeň a při sbíhání k další překážce jsem musel několikrát zastavovat a protahovat. Kluzká stěna mi však pomohla. Jelikož před ní byla díra s ledovou vodou, křeče ustoupily. Už zbývalo ji jenom překonat, což nebyl náročný úkol, a pokračovat dál. To už se ale přibíhalo zpět do areálu, kde zbývalo rozlousknout ještě jednu hádanku. Na řadě byl oštěp. Chtěl jsem si upravit bilanci, oštěp se však zapíchl a hned spadl dolů. Další burpees. Nebolely však tolik, jak jsem čekal. Z posledních sil chybělo jenom proplazit, i když tentokráte spíš prokulit, se pod ostnatým drátem a přeskočit oheň. A mohl jsem začít slavit. 13 km v Bořeticích je za mnou a trifecta je doma. Celkový čas 2:01:24 h. 150 burpees, které mě stály drahocené minuty, ale nejlepší umístění na SR. 310. místo v mužích open a 413. celkově ze všech více než 2000 zúčastněných. Spokojenost, vyčerpání a závod, který jsem si opravdu užil. Sezona spartan race je pro mě u konce.
