Bláto v Bořeticích přineslo první trifectu!

Když jsem absolvoval spartan sprint v Liberci, ještě pro mě vůbec nebylo jasné, jestli letos dojdu pro trifectu. Pak se to ale najednou začalo vyvíjet nadějně. Po absolvování Valči v roli dobrovolníků (s Honzou a Lenkou) jsme se vydali v půlce září na beast do Donoval a dokončit dílo jsme měli v plánu v Bořeticích, kde se běžel super.

V pátek odpoledne jsem nasedl na vlak a vydal jsem se do Bořetic. Všichni ostatní, měli přijet v sobotu ráno. S Lenkou a s Honzou jsme startovali až v předposlední vlně ve 12:30. Tak jsem měl pohodu, nemusel jsem nikam spěchat, nic řešit. Prostě jenom nasávat atmosféru, sledovat nervózní nováčky a vychutnávat si poslední hodiny před startem. Pak v pohodičce sbalit stan, udělat poslední jídlo. Postupně jsem potkával známé tváře, které běželi ve vlnách před námi.

Start naší vlny se nezadržitelně blížil. Rozcvička byla krátká, ale intenzivní. Trať jsem vůbec neřešil. S Lenkou a s Honzou jsme se moc nedohodli ani na taktice, nechali jsme tomu volný průběh s tím, že uvidíme během závodu, jak se to bude vyvíjet. Hned po startu přišly pneumatiky a balíky slámy, což pro nikoho nebyl problém. Pak byla na řadě ledová zkouška. Brodění se řekou, kde se přes bahno nešlo moc zapřít a teplé to také zrovna dvakrát nebylo. Pod mostem pak odstrkat pár pneumatik. Vlastně ani nevím, jak moc dlouhý úsek to byl, ale byl dostatečně dlouhý na to, aby mi to nohy poslalo hodně do stavu hibernace. Ihned po tom, co jsme vylezli z řeky následovaly stěny (přeskoč, podlez, prolez) a díry s bahnem, kde jsem měl velké problémy vyškrábat se nahoru. Teď jsem si říkal, že asi nebylo ideální jako obutí zvolit traily se sjetou podrážkou, které jsem měl už v Liberci. Další přebrodění řeky a monkey bar. Už při příchodu mě zarazilo, kolik lidí dělalo burpees. Usušit ruce nešlo, protože všechno kolem bylo zabahněné a mokré. První tyč, druhá... A hurá na burpees. Poprvé jsem prohrál v souboji s monkey barem a prvních 30 přišlo dřív, než jsem si myslel. Od monkey baru byl vidět herkules. Ruce už jsem se ani nesnažil sušit, protože jsem věděl, že to nemá moc smysl. Herkules byl naštěstí jako vždy v pohodě a pytel s pískem skrz kladku vyjel nahoru překvapivě lehce. Nohy si to stále díky studené řece nedávaly, ale běžel jsem dál a snažil jsem se je co nejrychleji prohřát, první kopec mi k tomu solidně pomohl. Hned po první občerstvovačce následovalo tahání břemene a cargo síť. Pomalu jsem se začínal dostávat do tempa, v lese jsem nohy solidně rozběhal a už tady jsem věděl, že to pocitově a hlavně profilově je o hodně lepší závod jak v Donovalech. Takovou pohodičku přichystal první ostnatý drát, kde se dalo v klidu jít po čtyrech. Balanc na fošnách a 2 metrová zeď byla dobrým rozptýlením při strojovém tempu běhu. Toho, čeho jsem se nejvíc bál, bylo naopak nejpohodovější fází závodu. Ano jednalo se o běžecké části, kde jsem na tom byl jednoznačně nejlépe ze všech letošních závodů. Pak ovšem přišel menší zádrhel, se kterým jsem opravdu nepočítal - burpees na kolících. Hned u druhého jsem skončil a místo toho, abych úspěšně přešel, musel jsem jít na chvíli stranou. Alespoň s otáčením pneumatiky o pár metrů dál nebyl problém. Byl jsem ještě relativně v pohodě, ale vždy potěší, když člověk uvidí černočervené ukazatele, které značí posledních pár set metrů do cíle. Třetí občerstvovací stanici bych ani nepotřeboval, ale unisport s vodou jsem do sebe ještě nalil. Tak trochu jsem měl však tušení, že přijde smršť překážek, které mi v průběhu závodu chyběly. A bylo to tak. Následovaly v krátkém sledu za sebou. Nošení pytlů s pískem bylo po zkušenosti z Donoval spíše odpočinkovou záležitostí. Za to jsem opět prohrál souboj s traverzem, kde mě navíc začaly brát křeče. Po dalších 30 trestných burpees přišel nejprudší stoupání závodu.

Na vrcholu na nás čekal šplh na laně, kde už pohled na vedlejší louku hodně naznačil. Letos poprvé mi zvonek nahoře odolal, tak jsem si šel dát dalších 30 burpees. To co přišlo potom bylo ještě o trochu horší. Křeče v obou lýtkách pokročily na další stupeň a při sbíhání k další překážce jsem musel několikrát zastavovat a protahovat. Kluzká stěna mi však pomohla. Jelikož před ní byla díra s ledovou vodou, křeče ustoupily. Už zbývalo ji jenom překonat, což nebyl náročný úkol, a pokračovat dál. To už se ale přibíhalo zpět do areálu, kde zbývalo rozlousknout ještě jednu hádanku. Na řadě byl oštěp. Chtěl jsem si upravit bilanci, oštěp se však zapíchl a hned spadl dolů. Další burpees. Nebolely však tolik, jak jsem čekal. Z posledních sil chybělo jenom proplazit, i když tentokráte spíš prokulit, se pod ostnatým drátem a přeskočit oheň. A mohl jsem začít slavit. 13 km v Bořeticích je za mnou a trifecta je doma. Celkový čas 2:01:24 h. 150 burpees, které mě stály drahocené minuty, ale nejlepší umístění na SR. 310. místo v mužích open a 413. celkově ze všech více než 2000 zúčastněných. Spokojenost, vyčerpání a závod, který jsem si opravdu užil. Sezona spartan race je pro mě u konce.