Krušnohorský Everest a kam dál?

Plánovaný Spartan Sprint v Bořeticích na konci září mi díky antibiotikům nevyšel. Trochu mě to mrzelo, tak možná i proto jsem začal hledat alternativu. Padl mi do oka Krušnohorský Everest. Extrémní závod tříčlenných družstev. A o co šlo? Byl před námi Bouřňák - slalomový svah v Mikulově v Krušných horách. Délka 700m, převýšení 256m. Úkol zněl jasně. Za 12 hodin nasbírat co nejvíce výstupů. Byla přede mnou ale ještě jedna zásadní otázka. Kdo se mnou pojede? První kdo mě napadl, tak byl Váca, k němu se přidal Mojmo a naše trojka, která vymyslela výlet na první Spartan byla opět pospolu. Bylo jasno a do Krušných hor šla registrace týmu Sagarmátha. Možná ambiciózní název, ale taky jedna z věcí, o kterou se řada týmů chtěla prát. Speciální prémie pro týmy, pokud nastoupají výšku Mount Everestu 8848m.
12.10. ráno jsem tedy v Praze nastoupil ke klukům do auta a jeli jsme vstříc další výzvě. Cestou přibývalo mlhy, ke konci cesty se začaly objevovat kapky deště a extrémní závod sliboval extrémní počasí. Po příjezdu na místo to vypadalo ovšem zase o trochu pozitivněji, tedy krom našich obličejů. Nám třem i Jitce, která s námi jela spadla brada. "Tak to je ono?" Když v tom se za zády ozvalo: "Buďte v klidu, to je jenom třetina." No nevypadalo to na to, že by se to dalo kdekoliv odfláknout a sklon byl opravdu poctivý. Odbyli jsme prezentaci, vyslechli si důležité informace k závodu a mohlo se jít na to. Start byl v pravé poledne, konec závodu o půl noci. Již v autě jsme si rozdělili, jak budeme stoupat: První šel Váca, druhý jsem byl na řadě já a sérii uzavíral Mojmo.

Sagarmátha připravena vyrazit

Čas se nachýlil. První vlna velmi nebojácně vyrazila a prvních 50-70 metrů největší odvážlivci zkoušeli i vyběhnout. Pak už ale přišlo na neodkladné. Zapojení trekových holí, bez kterých to opravdu kvůli terénu a sklonu nešlo, a z běhu přejít do chůze. Rozdíly se začaly tvořit rychle a hned bylo jasné, kdo má jaké cíle. Velmi brzy první začali mizet v mlze, která se nesla právě asi od třetiny svahu. Pak začalo čekání. A bylo kratší než jsme mysleli. První borec předával štafetu za 16 minut, což byl už docela kotel. Netrvalo dlouho a přiběhl Váca a já mohl poprvé okusit to, do čeho jsem nás uvrtal.
Ze začátku trochu běhu, ale moc dlouho se to nedalo. Vůbec jsem netušil jaké tempo zvolit. Důležitá ale pro mě byla jiná věc. Po vyhledání nejlevnějších nesmeků na trhu jsem zjistil, že mi nedovolují podklouznout, i když původní informace od lidí, co je testovali ještě před závodem zněly jinak. Po chvilce se ale i naše druhá runda dostala do mlhy. Nebyla moc příjemná, čím výš jsme byli, tím větší byla kosa. Věřil jsem si trochu na silovější styl, takže to byla spíše "stehnařina" a trochu delší kroky. Pár pauz na rozdýchání mě ale neminulo. Stehna nahoře umírala, žaludek to také s těží rozcházel a hlavou se honila jediná otázka: "Kterej *** vymyslel přihlásit se na takovou ***?" O to víc mě překvapil čas, za který jsem byl u kleštiček, abych si odštípl první výstup. Se čtrnácti a půl minutami jsem rozhodně nepočítal. Dolů už to byl sešup. Největší starost byla o nohy a o to trefit dobrý terén, což v této fázi závodu nebyl až takový problém. Bahna moc nebylo a trávy a borůvčí bylo celkem dost. Doběhl jsem, otestoval jsem trať a poslal nahoru Mojma. První kolo jsem tedy dokončil dokonce pod 20 minut, takže spokojenost. Už teď jsem toho měl ovšem plné zuby, a to zbývalo ještě zhruba 11 a čtvrt hodiny.
Netrvalo ale dlouho a Mojmo s Vácou byli dole a já tam šel znova. Mlha ustoupila a bylo celkem teplo, tak jsem si řekl, že to ještě zkusím trochu "kopnout". 14 minut nahoru a lehce nad 19 dole. Osobní maximum, které asi zůstane na dlouho. Pro zajímavost přidávám i foto s profilem trati. Cestou nezbývalo nic jiného, než myslet na Rockyho. Prostě neznáš bolest!

profil slalomáku - Bouřňák

A myšlenky po doběhu? Tělo nechápalo, nohy nešly a hlava si řekla, že 2 nutné výstupy ke klasifikaci družstva máme za sebou, není čas toho nechat? Jenže se vrátil Mojmo, pak i Váca a bez rozmýšlení jsem převzal hole a šel tam potřetí. Po prvních cca dvou a čtvrt hodinách jsme měli na svém kontě 6 výstupů, což znamenalo 15 minut ztrátu na zdolání Everestu. Zároveň jsme ale věděli, že naše časy na slalomáku zákonitě musí být větší a větší, což se také potvrdilo. Navíc, když začalo pršet a střídavě stále padala mlha.

nahoře ještě trochu mlhy je

Takové více úsporné tempo jsem začal volit u 5. kopce, který jsem jako jediný vytáhl bez přestávky. Zároveň ale také nejméně bolel a vůbec mi nevadilo, že jsem nahoře byl za 18. minut a dole skoro za 25. Nohám už to bylo ale celkem jedno a hlava už to nevnímala. Prostě vezmeš hůlky a jdeš, nic neřešíš - tranz.

ačkoliv se to nezdá, sestup byl náročný

Výstupy přibývaly, počasí se zhoršovalo, nohy i tělo víc a víc trpělo. A to nejenom výstupy a sestupy, kdy umíraly paže, trapézy, záda, stehna, lýtka, achillovky, kotníky i kolena (ano to všechno jsem během závodu cítil), ale i pauzou, kdy na trati byli ostatní. Neustálé převlékání bylo nutností. Svařák se také hodil. I přesto jsme v půlce závodu, v 6 hodin odpoledne, měli na kontě krásných 15 výstupů.

6. výstup pro mě už znamenal nasadit čelovku a okusit to poprvé ve tmě. Do světla čelovky se opírala mlha a navíc mnou vydechovaný kouř. Vidět nebylo na metr. Což ovšem ani tak neovlivňovalo výstup nahoru (17minut), jako spíš sestup dolů. Najednou jsme museli věřit akorát svému dalšímu kroku, protože dál vidět nebylo. Terén byl ovšem již značně rozbahněný a dolů to byla opravdu sjezdovka, místy o zdraví, o čemž jsem se při jednom z asi pěti pádů sám téměř přesvědčil, když jsem měl strach o svoji nohu, kterou jsem si nechal pod tělem.

konečně zase dole

Sice nedošlo na sníh, ale před mým sedmým výstupem se na obloze na malou chvíli ukázalo alespoň pár blesků. Zase se mi chtělo stoupat o trochu méně. Nic z toho naštěstí nebylo. Ba naopak. Nebe se lehce roztáhlo a dokonce jsme i ke hvězdám pohlédli. Ke konci už to celkem utíkalo a dokonce přestalo pršet. Po návratu z 8. kola jsem se pak akorát stihl dozvědět, že Mojmo s Vácou už nejdou. To zbývala asi hodina do konce. Měli jsme 23 výstupů, což znamenalo ještě jeden výstup na 6000 nastoupaných metrů. Rozhodl jsem se, že zkusím 2 výstupy za sebou. Dal jsem tedy trochu těstovinového salátu a čaje, lehce osušil nad ohněm čepici a po 10 minutové pauze se jsem se vydal na poslední výstup. nepočítal jsem, že se vrátím brzy, cestu jsem si chtěl užít. I když užít. Všechno bolelo, žaludek to už nedával. Alespoň, že hlavě to bylo totálně jedno. Nakonec i poslední jsem zvládl celkem obstojně. Až mě překvapilo, že jsem všechny kola udržel pod půl hodinou a nahoře jsem byl vždy pod 20 minut. Jako tým jsme tedy nastoupali lehce přes 6000 metrů. Předem vytyčený cíl 24 výstupů jsme splnili. Všichni bojovali a hlavně jsme si to všichni nakonec i docela užili a přežili ve zdraví.

Čest a respekt týmům, které daly Everest a dokonce i něco navíc. Stejně tak jednotlivcům nad 10 výstupů, mezi kterými byly i ženy. Spartan v Monínci byl oproti Everestu procházkou růžovým sadem. Správná otázka zazněla nakonec: "A kam toto chceme posouvat dál?"

Trochu něco z výsledků:

Vítězný tým nastoupal 10496m, Everest pokořily ještě i týmy na druhém a třetím místě. Našich 6144m stačilo na 17. místo z 28 týmů v součtu všech kategorií. 5 týmů radši ani nepřijelo na start :)).

Nakonec si ale myslím, že výsledky nehrály, teda alespoň pro nás, takovou roli jako spíš to, že jsme to prostě dali! Na to, že to byl první ročník, tak organizačně to bylo zvládnuté na velmi vysoké úrovni, jídlo chutnalo, DJ zahrál dokonce i Ska-P.

Dokonce pak padly do řeči i plány o 24tce na příští rok a o posunutí na jarnější termín, tak uvidíme, co z toho bude nebo nebude a jestli i my opět budeme na místě činu.

video z Monínce...

Slibované poslední ohlasy ze Sprintu z monínce jsou tady... Přikládám jedno video z youtube z vlny, která startovala 2 hodiny před námi a také oficiální trasu závodu, kterou nakonec změřili na 7,42km. Co je trochu škoda, že jsem nikde nenašel převýšení závodu.

A jedna dobrá zpráva na závěr. Jelikož nemohu do Vechce na Beast, myslel jsem si, že další Spartan Race absolvuji až v roce 2014. Organizátoři však díky velkému zájmu organizují ještě jeden Sprint u nás. 28.9.2013 v Bořeticích - Kraví hora. Takže nazout boty a jít trénovat na 28.září. Úspěšně jsem již absolvoval pár delších klusů, takže trénink je započat a doufám, že na Kraví horu budu lépe připraven jak na Monínec.

I FINISHED! CAN YOU? První Spartan Sprint na našem území za mnou...

Dlouho očekávaný den nastal. 8.6.2013 a Spartan Sprint v Monínci. Na tento závod jsem se velmi těšil. Ačkoliv jsem odjížděl s vědomím, že jsem vlastně rok neběžel nic delšího než 3km fartlek a neměl jsem zrovna extra natrénováno, ani na chvíli mi to neubralo na odhodlání. Výhodou navíc bylo to, že se mi konečně začala před závodem vracet síla, přestože tréninku jsem moc neabsolvoval.

Na začátek pár informací z propozic. Bylo jasné, že trať bude minimálně 5 km dlouhá a bude obsahovat 15 a více překážek. Dále se díky poloze závodu (ski areál) dalo předpokládat, že nás nemine nějaký ten krpál. To bylo ale asi tak vše, protože trasu ani překážky nikdo předem neznal. Na některé překážky (hod oštěpem, lezecká stěna, ručkování) byl pouze jeden pokus. Což znamenalo, že pokud člověk spadl či netrefil na první pokus, čekalo ho 30 angličáků (burpees). Stejně jako při neúspěšném absolvování ostatních překážek.

Ráno v 7 hodin jsem tedy vyjel směr Monínec. Již ve vlaku jsem potkal řadu spolubojovníků, takže cesta se krátila příjemným rozhovorem s nimi. V samotném areálu jsem byl asi o hodinu dříve než zbytek mého týmu, takže jsem měl dostatek času na to se rozkoukat. Registrovaných závodníků bylo kolem 4000, takže lidu tam bylo dost. Po shledání se zbytkem našeho Spartan Athletics týmu (prošli jsme trocha změnami a složení nakonec znělo následovně - krom mě, Mojmo, Váca, Honza, Pavel a náhradník Kamil Koubík) jsme si vyzvedli startovní čísla a čipy. Proběhlo rozcvičení a pak už se jenom netrpělivě očekával start, který jsme měli podle registrace ve 13:15. Díky pozdější vlně (Elitní startovala již v 10 hodin) jsme už trochu předpovídali, co nás čeká. Ale byly to jenom střípky informací. Mě osobně trochu zneklidňovalo pouze to, že mé poslední jídlo byla snídaně, což se nakonec překvapivě neukázalo jako problém.

Samotný závod začal výběhem sjezdovky. Hned ze začátku se však uhnulo do lesa, kde začaly první problémy. Ačkoliv se mi běželo na začátku výborně, tak ještě před první překážkou se přešlo na bahno, po kterém se běželo prakticky až do cíle. Což by nebyl problém, kdyby se neběželo nahoru a já neměl na obutí "sjetý" vzorek.
Po pár minutách jsme se přiblížili k první překážce. Její kouzlo spočívalo v tom, že jsme si naložili na rameno pytel s pískem a oběhli (obešli) krátké kolečko v řádu několika desítek metrů :). Na začátek celkem klidné rozehřátí, po kterém následovaly další metry krutého stoupání, které bylo každým krokem cítit víc a víc. Klouzání narůstalo, bahno přibývalo a po výběhu z lesa, což znamenalo téměř na vrcholu celé sjezdovky se zjevily další překážky. První z nich, překonání dva a půl metrové zdi se mi bohužel podařilo až na podruhé, ale prakticky to neznamenalo žádnou ztrátu. Podlézt pod zdí a prolézt oknem ve třetí zdi také nebyl problém. Stoupalo se dál a přišlo tahání zátěže. Na provazu navázané závaží protáhnout v bahně opět o několik desítek metrů. Zde pro mě ale přišel první šok a první rozhodování. Z důvodu větší fronty někteří na překážku ani nešli a rovnou začali dělat angličáky, což organizátor povolil, ačkoliv propozice mluvily jinak (alespoň jednou na překážku vlézt). V rámci úspory času jsem zvolil angličáky, což se ve výsledku ovšem ukázalo jako jedna ze zásadních chyb.
Do konce sjezdovky chybělo sice pár metrů, na předchozí překážce jsem trochu času ušetřil, stehna ovšem byly v koncích a na vrcholku kromě občerstvovací stanice čekal šplh na laně. Na občerstvovačce jsem tedy vylil trochu vody do sebe a trochu na hlavu a šel jsem na šplh. Už od pohledu ale bylo jasné, že to nebude jednoduché. Přeci jenom několik zablácených závodníků šlo již přede mnou. Domněnky se ukázaly jako pravdivé. Po naskočení na lano mi klouzly jak ruce, tak i nohy a se zabláceným a mokrým lanem se mi nechtělo dále bojovat. Znamenalo to tedy dalších 30 angličáků, které už hodně bolely. Kyslíkový dluh se nasčítal, stehna nechtěla dál. Přesto nezbývalo nic jiného, než se rozběhnout.
Následoval naštěstí delší úsek běhu, takže jsem se docela uvolnil, navíc jsem se nahoře sešel s týmovým parťákem Vácou, se kterým jsme si hodně pomohli. Pár seběhů a výběhů v blátě a došli jsme na stěnu z lan, kterou jsme museli přelézt. Opět jedna z lehčích překážek, která se na oddych určitě hodila.
Po další části běhu došlo na kratší úsek brodění po pás v bahně (vlastně už taková rutina a příjemná věc) a pár stovek metrů dál nás čekalo ručkování. Na přeručkování zhruba 10ti metrového úseku jsme měli jeden pokus. Kdo spadl šel automaticky na angličáky. Těm jsem se zde naštěstí vyhnul.
Následoval opět delší kus běhu, tentokráte pro změnu do kopce, ovšem schůdnějším terénem. Přišla další, pro mě jednodušší, překážka - v sedě vytáhnout závaží pověšené na kladce a opět ho spustit dolů. Jelikož se mi běželo dobře, trochu jsem se tady utrhl Vácovi. Ihned po tahání závaží ovšem přišel očekávaný bonbónek. Plazení pod ostnatým drátem. Terén? Jak jinak než kameny a bahno a kudy jinudy než do kopce. V půlce už toho bylo tak akorát. Občas to byl metr nahoru a hned zase dolů díky uježděnému bahnu o sedřená kolena nebyla nouze. To už bylo ovšem blízko cíli. Byl jsem celkem v dobrém tempu, takže už jsem se těšil na cílovou rovinu, jenže nás čekaly další překážky.

Prakticky hned po plazení následovala lezecká stěna a opět jeden pokus na zdolání. Jelikož jsem se stačil jenom chytnout a hned jsem sklouzl (jako všichni kolem mě), bylo mi jasné, co mě čeká a nemine. Angličáky jsem už chodil po 5 v šesti sériích s pauzou, jinak to už prostě nešlo. Stehna začala vypovídat službu. Po přeběhnutí mostu z klád následovala skluzavka do vysoce kalné vody. Na zadek nic moc, trochu to odnesl. Před námi zde ovšem údajně došlo ke zlomenině nohy (takže dotyčnému přeji rychlou rekonvalescenci).

Už s výhledem na cílový panel následovala opět lehčí překážka, kdy šlo o přelezení šikmé stěny, kde jsme měli k dispozici lano.

Pak se ovšem objevila další překážka, na kterou byl pouze jeden pokus. Byl to hod oštěpem na slaměnou postavu. Ano, tušíte správně. O kousek jsem minul a na konec jsem si užil dalších 30 angličáků. Nutno dodat, že ten celkově již 120. neskutečně bolel a fakt se mi už nechtělo.
Odměnou však po překonání ohnivé překážky, která už vlastně pouze doutnala a 3 zuřivých gladiátorů, kteří byli hodně jemní (což jsem neočekával) bylo proběhnutí cílem. Následovalo sundání čipu a přebrání medaile za dokončení. Samozřejmě jsme si zašli pro odměnu, kterou nám bylo triko, pivo nebo voda a banán. A dostalo se nám ctí užít si studené sprchy v davu stovek závodníků a závodnic.
Celkově ale super závod. Únava byla velká, překvapivě se ovšem nedostavily křeče ( i když jednou už tam náběh byl). Závod nakonec oficiálně měřil 7,2 km. Registrovaných bylo kolem 4000 závodníků, v cíli započítaných cca 2600. Takže na první závod i se 797. místem rozhodně spokojenost. Čas v cíli 1:28:34,3 hodiny. Ztráta na vítěze necelých 43 minut. V týmové soutěži jsme obsadili 83. místo z cca 270 týmů, když z byl z nás jasně nejrychlejší Kamil, který obsadil dokonce druhé místo v naší vlně.

Co říci na závěr? Rozhodně super zkušenost, při který si každý hrábne hluboko, ne-li na dno svých sil. Pokud budou vyhovovat termíny, těším se na Spartan Race v roce 2014. Časem se doufám objeví i další fotky a případná videa :).

Síla je ve skupině!

Do závodu v Monínci zbývá 26 dní, takže jsem se rozhodl pro další článek. V tom minulém jsem sliboval report z tréninku. K tomu se dostanu ale za chvíli. Teď bych začal také již zmiňovaným týmovým závodem.

Nakonec se pár lidí podařilo sehnat, takže náš tým nakonec tvoří 8 lidí i se mnou. Jmenujeme se Spartan athletics. Stále je také šance se k našemu družstvu připojit. Do celkového hodnocení družstev se započítávají časy 4 nejrychlejších. Takže abych alespoň jmenovitě náš tým představil, tak krom mě se zúčastní: Miroslav Vaculík, Honza Březina, Mojmír Konůpka, Pavel Adamec, Jiří Valíček, Radka Průšová a Jindřich Jílek.

Rád bych také dodal ještě stručně něco z historie závodu:
Své prvopočátky má závod v Pittsfieldu v USA, kde poprvé odstartoval již v roce 2005. Nyní se závodů běží každoročně kolem 35. Počet účastníků? Tisíce. V roce 2012 jich bylo přes 200 000. Loni se poprvé běželo i na Slovensku, letos se zapojí i Maďarsko, Rakousko, Německo, Polsko a Česká republika.
Co se týče tréninku, když jsem dopisoval minulý článek, měl jsem čerstvě dobraná antibiotika. Pustil jsem se tedy do návratu k tréninku, za pár dní jsem ale měl nachlazení zpátky. Nicméně z toho byly docela pěkné 3 týdny tréninku, které se však také neobešly bez potíží, jelikož jsem za tu dobu musel bojovat s kouslým stehnem, které mě nepustilo do rychlosti ani do síly, chvíli dokonce ani do klusu. V půlce dubna pak nejdříve přišly potíže s kotníkem, pak se znovu vrátilo nachlazení, které se rozrostlo na zánět vnitřního ucha, což znamenalo další antibiotika a 3 týdny pauzy. Zasáhlo to i do mé atletické sezony, když jsem musel zrušit první dva starty. Teď zase začínám prakticky od nuly, kotník stále cítím a trochu mě ještě omezuje. V sobotu mě čeká první extraligové kolo. Nemohu se tedy jen tak pustit do objemovější přípravy. Vypadá to tedy, že do Spartan Sprint se budu připravovat se silově-rychlostními tréninky s tím, že naběháno prostě není a na jaře ani nebude, což je znát i na tepové frekvenci. Je to velký rozdíl probouzet se s TF přes 70, místo běžných 50-55 tepů za minutu.

Nicméně to nijak nezměnilo můj náhled na závod a na to, co od něj očekávám. Jenom mám větší respekt, protože vím, že jsem nenatrénoval ani 50% z toho, co jsem měl v plánu. Stále to ovšem zůstává výzvou, kde je hlavním cílem překonat všechny překážky a co nejlépe se popasovat s tratí.

Dodatečně ještě přidávám stránky Spartan Sprint v Monínci: http://spartan-race.cz/zavody/moninec-spartan-sprint-2013

Spartan race - to je, oč tu běží...

Když se podíváme na definici tohoto závodu, tak jde vlastně o závod založený bývalými členy námořní pěchoty a fanoušky extrémních sportů. Je pořádán po celém světě. První ročník se konal v roce 2005, u nás o 5 let později. Za tu dobu si závod vysloužil pověst jednoho z nejlepších překážkových běhů na světě vůbec.

Než se postavíme na start, máme na výběr ze 4 závodů, které jsou i barevně odlišeny:

Spartan Sprint - cca 5km a minimálně 15 překážek

Super Spartan -  cca 12km a minimálně 20 překážek

Spartan Beast - cca 22km a minimálně 25 překážek

Death Race - Světový šampionát, který ale absolvuje málokdo. Jedná se totiž o 48 hodinový závod.

Jak jsem předeslal v minulém článku, vybral jsem si pro letošek Sparta Sprint, a to především z důvodu atletického kalendáře, který je našlapaný. Pak si také myslím, že pro začátečníka je to dobrá volba. A v poslední řadě 12ti kilometrovou trať jsem ještě nikdy neabsolvoval. Rozhodně to je ale výzva do dalších let, stejně jako Spartan Beast.

Možná se ptáte, co mě dovedlo k rozhodnutí absolvovat tento závod. Tak jednoznačně triko Spartan Race, které dostanu v cíli :)). Ale jinak samozřejmě touha vyzkoušet něco nového, prověřit své osobní hranice a v neposlední řadě videa na youtube, které mě také výrazně popohnaly. Takže hned jedno přikládám:

Ohlasy hovoří také o tom, že nikdy nevíme, jaké překážky nás čekají, takže se ani nedají moc natrénovat. Jistou míru překvapení mám také rád.

Co mě ještě nalákalo? Jednoznačně týmový závod. Sehnat k sobě pár lidí (což se doufám povede) a odběhnout Spartan Race v týmu, protože jak se říká: "Síla je ve skupině!"

Na seznámení se Spartan Race by to mohlo stačit. Já se teď vzpamatoval z antibiotik, takže doufám, že příští článek už bude nějaký report z tréninku, který sice nebude s největší pravděpodobností extra specializovaný na tento závod, ale rozhodně ho mám v mysli. Takže Road to Spartan Race - 8.6.2013 Monínec.

O co tu vlastně půjde?

Tak a je tu historicky první příspěvek mého blogu. Asi se ptáte, na co bych se chtěl zaměřit. Závodně sice dělám atletiku - dálku a trojskok, ale moje snažení zde půjde po většinu času mimo sektor horizontálních skoků. Nemám ani v úmyslu bloggovat výkony v ostatních sektorech a budu se snažit psát především o věcech úplně mimo dráhu.

Nevím, kolik jich bude, jak často něco mimo dráhu podniknu, ale jelikož jsem se zamiloval do slacklajny a mám rád, když objevujeme hranici svých možností a překonáváme výzvy, tak doufám, že pár věcí sem občas přibude.

Pravda, atletická sezona mi nedovolí zúčastnit se řady akcí a závodů, kterých bych chtěl, ale občas se i pro ně místo najde. První z těchto akcí, které mám na programu a přivedly mě na myšlenku bloggování je Spartan race, kterého se zúčastním poprvé. Jelikož nemám zkušenosti a kalendář atletických soutěží je neúprosný, zvolil jsem pro letošek nejkratší trať, která by měla mít cca 5 km a minimálně 15 překážek. I tak se ale velmi těším.

Dále bych se rád zúčastnil slackline festivalu Keep balance VI. v Hejnicích, který se koná koncem června a letos již třetího ročníku jednodenního desetiboje ve Svitavech. O tom ale později, jelikož na tyto akce je ještě trochu času.

V následujících týdnech bych vás totiž rád informoval především o zmiňovaném Spartan race a o mé přípravě na něj.

To by pro dnešek mohlo stačit a já se zase brzy přihlásím.