Everest konečně zdolán, navíc s vítěznou příchutí!

Když jsem loni po Krušnohorském Everestu seděl večer nad večeří, říkal jsem, že letos už se na to vyprdnu. Teda do té doby, než mě v létě zkontaktoval Pepa, že by chtěl složit ambiciózní mužstvo v mixu. Odpověď nebyla za mě zcela jasná, i když zněla: "Jdu do toho s tebou." Hned od začátku však bylo jasné, že Lenka Vejdělková, která loni běhala brutální časy, do toho s námi nepůjde, jelikož termín Everestu se kryl s termínem Spartan race v Koutech nad Desnou. Nakonec nám kývla Zuzka, se kterou se znám ze studií.

10.10.2015 mohl tedy tým Sagarmátha - První krok vyjet ráno z Prahy vstříc dalšímu dobrodružství. V týmu mě tedy doplnil Pepa Vopařil, který se zúčastnil také loni a Zuzka Procházková, pro níž to byla premiéra. Ihned po příjezdu na místo jsme se zaregistrovali, ubytovali a vytvořili naši základnu v jednom ze stanů. Týmů bylo fakt hodně a po rozpravě pravidel jsem se pomalu začal chystat na první výstup, jelikož jsem načínal naši štafetu. Borci to rozpálili opravdu z ostra, ale stále bylo spoustu lidí za mnou. Už v půlce slalomového svahu jsem věděl, že tento závod bude opravdu hodně bolet. Režim před závodem nebyl úplně nejlepší a nohy prostě nejely. Z únavy jsem hodně cítil ramena a do toho pobolívala i hlava. O to víc mě překvapilo, když jsem Pepovi předával štafetu v čase 17:20. Můj nejlepší čas za všechny tři ročníky zde. Pepa předvedl ještě o 70 sekund lepší tempo a závod začínal pomalu ale jistě získávat svoji podobu.

Mezitím, co byl Pepa na trati, tak já si skočil do stánku Arkasu, kteří přijeli tejpovat. Ramena tejp potřebovala a už dopředu je nutno říci, že to velmi výrazně pomohlo! Pepa mezitím předal Zuzce, která svůj čas stáhla pod 20 minut a naděje na 36 výstupů, pro které jsme si přijeli začala vypadat velmi slibně.

Druhý a třetí výstup bolel snad ještě víc, než ten první, ale vykrystalizovali se souboje na trati. Pepa zahajoval třetí výstup na úrovni s vedoucím týmem, který vyhrál oba dva předchozí ročníky právě v mixu. Pepa se Zuzkou ale vypadali hodně v pohodě a běhali svůj vysoký standart.

Když jsme rozbíhali páté kolo, dostal jsem štafetu od Zuzky s opravdu lehkou ztrátou na vedoucí tým. Pátý výstup ale pro mě znamenal krizi jako blázen. Přišly křeče, v první třetině kopce jsem to chtěl otočit a zabalit. Ani nevím, co mě táhlo stále výš a výš. Ztráta se prohlubovala. Stehna trpěla a kopec neměl konce. To co začalo u svalů se pomalu dostávalo také do hlavy a do velmi unaveného mozku. Dolů jsem se vrátil za 24 minut v plných bolestech. Ze souboje o první místo jsme spadli ke třetímu v pořadí, který před mým výstupem měl už lehkou ztrátu. Mezitím, co byl Pepa se Zuzkou v kopci, já bojoval sám se sebou. Mlha před očima, hlava to nepobírala a nohy nemohly jít. A představa dalšího výstupu? Tak to těžko.

Naštěstí tam byla určitá pauza, ve které jsem se nedal dohromady, ale stačilo to na to, abych tupě převzal štafetu a zakousl se do šestky. Bylo to ještě horší než ten pátý výstup. Z fyzické krize se stala maximální psychická krize. Tentokrát už nejela hlava a tělo nechápalo. Křeče neubývaly. Ale díky pomoci slečny ze soupeřícího týmu jsem se vydrápal nahoru. Se ztracenou hlavou a křečemi v obou předních stehnech. Neskutečně mi pomohla, za což jí patří velké díky! Sestup bolel, ale během něj jsem si uvědomil, že Pepa se Zuzkou dřou a já se musím sebrat. Závod je ještě sakra dlouhý, nejsme ani v polovině!

Při sedmém kole jsem ještě lehké křeče měl, ale bylo to výrazně lepší. Když jsem začínal osmé kolo, měli jsme zhruba třetinu svahu ztrátu na vedoucí tým a asi polovinu svahu náskoku na tým, který byl třetí v pořadí. Tento výstup byl opět bez křečí a dodal mi lehce naději na to, že budu moci pokračovat. Všichni vypadali tak, že by v nejbližších momentech ještě neměli povolit. Když se vrátil Pepa ze svého osmého výstupu a předával Zuzce, byly rozestupy stále stejné.

Jak velká byla krize před polovinou závodu, tak velká byla euforie, když poosmé seběhla dolů Zuzka! V kopci stáhla náskok vedoucího týmu a předávala mi do devátého kola úplně stejně jako předchozí vítězové. Srdce mi začalo bouchat a adrenalin prskal všude. Najednou jsem byl politý živou vodou, nabitý novou energií v žilách. Hned jsem šel do vedení a jediné co mi šlo hlavou, tak bylo: "Sice nevíš, jak daleko je za tebou, ale nesmíš se ohlížet a jít dál. Prostě to teď narvat a zkusit to urvat na naší stranu. Oni moc dobře vědí, že já byl ten, kdo měl krizi a já je můžu teď psychicky nalomit. Závod se začíná lámat!" A nad tímto jsem přemýšlel celou cestu nahoru. Nakonec jsem byl dole už za šera opět kolem dvaceti a půl minuty, což byl návrat k těm výrazně lepším časům a předával jsem s náskokem oné třetiny kopce, kterou jsme ještě hodinu zpět ztráceli. Pepa pak dokonal náš nástup a neskutečně skvělý týmový výkon a přidal další metry a minuty k našemu náskoku.

Do konce závodu chybělo ještě hodně, ale cítili jsme, že jsme udělali velmi důležitý tah. Soupeř značně znervóznil a bylo cítit napětí. Nám se naskytla úplně nová pozice. My jsme byli najednou ti, kteří tahají za lepší konec a udávají tempo. Najednou jsme byli na koni. Snažili jsme se udržet chladnou hlavu a v klidu zvládnout konec závodu. Což se podařilo velkolepě, jelikož jsme náskok každým metrem navyšovali. Najednou jsme vedli o deset minut, což už vypadalo velmi nadějně směrem k vítězství. Poslední výstupy už jsme si vyloženě užívali a bezpečně kontrolovali vedení. Nakonec jsme dokončili závod o jeden celý výstup před druhým, což se rovná náskoku přes dvacet minut. Zvládli jsme 35 výstupů za tým a pokořili Everest. Nečekané, sladké, plné zvratů a bolesti. To bylo vítězství v kategorii mix na Krušnohorském Everestu 2015. Bude za rok obhajoba?

Mně nezbývá už nic jiného, než poděkovat Pepovi a Zuzce za neskutečně luxusní práci, kterou vykonali na trati. Lidem z Arkasu a Dexteru, kteří pomohli mým ramenům a kolenům. Dále masérům, kteří pomohli mým stehnům od křečí. A hlavně organizátorům za opět o kousek lepší ročník než byli ty předchozí. A že už v tom prvním si nasadili laťku opravdu hodně vysoko.

Nejlehčí Spartan?

6.6.2015 - datum, kdy jsem započal cestu letošním Spartan Race. Cestu za čím? Možná za trifectou? Možná další závody nepoběžím? Těžko říci. Každopádně po příjezdu do Litovle se mi honilo hlavou, že bych radši dobrovolničil, než závodil. Nicméně neuběhlo příliš času a v 10:15 už pro mě doutnala dýmovnice na startu.

K mému překvapení jsem se držel už od začátku v popředí své startovní vlny. Jelikož jsem před závodem 14 dní nic nedělal a naběháno nebylo ani z předchozích tréninků, nedělal jsem si velké ambice. Po lehčím rozehřátí na přeběhnutí pneumatik a pár balíků slámy přišel první delší běžecký úsek, při kterém jsme překonali sérii stěn přelez-podlez-prolez a 2 metrovou stěnu, kterou jsem přeskočil překvapivě lehce. Nohy moc neběžely a netrávilo se mi to moc dobře. Lehce jsme si také přičuchli k vodě a bahnu, ale opravdu pouze lehce. Monkey bar byl také bez problémů, především asi díky teplu, které nedalo možnost jakémukoliv mokru se na překážkách udržet. Následoval skok a přebrození řeky. Hodně těžce se rozbíhalo po té ledové vodě. Po memory testu, kdy si každý měl zapamatovat nějaké heslo - já měl Radomir8108 - přišel opět delší úsek bez překážek, na kterém jsem se docela začal rozbíhat. Pak následovala pro mě nová překážka - bradla, po kterých se pomocí rukou mělo přeručkovat. Další překážkou byl vysoký ostnatý drát v bahně a hurá do vody a prolézt pod mostem. Další dva kilometry čistého běhu okolo silnice ve škarpě a mezi kopřivami s dvouma průlezy skrz vodu. Následovalo kousek běhu po proudu v řece, kde se mi běželo výborně a nohy se docela chytly. Zde jsem narazil na nějakou skupinu předemnou, což pro mě znamenalo lehké zdržení, když jsme probíhali úsekem, kde bylo hodně kamenů, takže jsme museli dávat pozor, kam šlapeme. Další lehký brod přes řeku, který díky síle v nohou pro mě znamenal výhodu. Hned na to navazovaly kolíky, překonání klády v cestě a trochu bahna. Odevzdání hesla na memory testu a traverz, který tentokrát znamenal změnu. Nebyl rovný, ale stěna byla zakřivená, což se mi zdálo lehčí, než traverz v loňském roce. Jediné co, že jsem delší dobu čekal, až se na mě dostane řada, jelikož když jsem doběhl, tak se nás tam sešlo trochu více. Po chvíli přišlo očekávané - oštěp. Vždy se na něj těším, ale vždy z něho mám strach. Tvrdá rána, oštěp líznul slámu a zabodl se do dřeva a já mohu běžet dál. Stále bez burpees. Jde to lépe než jsem myslel. Stejně tak mě překvapil i plavecký úsek, který přišel hned vzápětí. Podařilo se mi pár lidí přeplavat, s čímž jsem absolutně nepočítal. Netrvalo to dlouho a v řece jsme byli zpátky, tentokrát jsme v ní běželi nebo spíše šli. Voda byla po kolena a já mohl opět využít síly v nohou a pár lidí předběhnout. To už jsme se ale blížili k areálu, kde následovala doslova smršť překážek. Lano, stěna, pod kterou jsme museli pod vodou podlézt, kluzká stěna, herkules, ostnatý drát a skok přes oheň. Hodina a sedm minut na trati, 0 burpees a medaile na krku. Krásný pocit. I když ne tak intenzivní, jak jsem při registraci čekal. I tak to ale stálo za to! Jaká bude další zastávka, to však v tuto chvíli těžko říci.

Everest podruhé, tentokrát těsně pod vrchol...

Závod 3 členných družstev s jedním jediným úkolem. Za 12 hodin co nejvícekrát vystoupat a sestoupat Bouřňák v Mikulově v Krušných horách. Slalomový svah se svou délkou 700m a 256m převýšením se zdá být ideálním místem. Za 12 hodin si člověk prožije spoustu pocitů. A i když jsem po prvním ročníku už nechtěl, spadl jsem letos do toho znova. Na jaře se mě pár lidí ptalo, jaké to vlastně bylo a tak v červenci došlo na odeslání přihlášky. Tentokrát jsme ovšem neměli tým jeden, ale rovnou dva :). Název týmu zůstal stejný - Sagarmátha, díky dvou týmům však pro nás přibylo označení "A". Oproti loňské sestavě nám ubyl Mojmo, kterého nahradila Lenka. Společně s Vácou jsme se tak postavili na start mixu. Oproti loňskému roku to představovalo určité naděje a tajně jsme pomýšleli i na bednu, ačkoliv jsme věděli, že to bude těžké a pořadí ve výsledku vůbec nerozhodne. V našem druhém týmu pak startoval Kličkos, Honza a Pepa. Oni to nevěděli, ale bednu jsem jim předpovídal také :). Věděl jsem, že právě oni tři mají naději být velmi silným týmem.

Sagarmátha "A", Sagarmátha "B"

V sobotu 11.10. ráno jsem tedy Kličkose vyzvedl v Praze a vydali jsme se bojovat s tím kopečkem. Nebo spíše sami se sebou? Záleží na úhlu pohledu, protože alespoň pro mě jsou tyto akce především o osobním boji. Cesta byla klidná a místy slunečná, což slibovalo menší extrém v podobě počasí než loni, kdy se podmínky točily jak na běžícím páse. Sice s příjezdem do Mikulova lehce pršelo a ležela mlha, ale bylo teplo. Potkali jsme zbytek našich obou týmů, podepsali reverz, poslechli si rozpravu o závodě a trochu se rozcvičili na náš první výstup. Pořadí jsme určili tak, že jsem zahajoval. V našem druhém týmu to padlo na Kličkose. Sice jsem nechtěl jít první úsek, ale nakonec mi to nevadilo. Možná právě naopak. Spousta lidí a praní se o pozice bylo super :). Člověk chytí rytmus a správnou vlnu, když je schopen i několik lidí předběhnout, až mě překvapilo, že zase až tak vzadu nejsem. První ochutnávka tak bolela o hodně méně než loni a o hodně méně než jsem si myslel, že bude bolet. Procvaknout kartu a šlo se zase dolů.

10:00, jdeme do boje...

Na to, jak mi Kličkos utekl cestou nahoru mě překvapilo, že dolů jsem ho celkem stáhl a předával jsem Lence nedaleko za ním. Mnohem víc mě však překvapil čas, když jsem předával za rovných 18 minut. Loni jsem nestlačil čas pod 19 :). Dole jsem však zažíval pocity, které už tady taky byly. Nebylo to nic jiného než to, že se mi nahoru už nechce. To se však už vrátil Váca a já bez rozmýšlení převzal štafetu a šel do toho znova. První velká krize však přišla po třetím výstupu, kdy tento závod absolutně přestával chápat žaludek a hlava. S tím, že asi přijdou pocity na zvracení jsem počítal, i když vlastně nebylo moc co zvracet, protože před závodem jsem toho taky zrovna moc nepojedl. Netušil jsem ale, že tak brzo začne bolet hlava. Nohy byly v pohodě, ale menší masáž lýtek u masérů jsem si přeci jenom dopřál. Nezbývalo nic jiného, než s tím bojovat, protože další výstupy se blížily. Točili jsme to poměrně rychle a ve třetině závodu jsme bojovali o 1.-6. místo. Zdálo se být reálným číslem 30 výstupů, což by bylo o 6 více, než jsme nasbírali loni.
Kluci nad námi pomalu získávali náskok a po 6. výstupu si řada z nich začala stěžovat na křeče ve stehnech. Nebral jsem to moc na lehkou váhu a 6. výstup dokončil v osobním rekordu na Bouřňáku (17:50). Vlastně všech 6 výstupů jsem namáčkl do 18:30. Což bylo docela solidní tempo :). Lenka to držela hodně podobně, Váca sice trochu bojoval, ale šel do toho. A i když nám pak oznámil, že po 8. výstupu se rozhodne, jestli pojede dál nebo ne, tak jsme to moc neřešili. Mě to v tuto fázi sice moc nebavilo, jelikož to bolelo a chtěl jsem být alespoň už na loňských 9 výstupech, ale i toto se muselo překonat. Přišel sedmý výstup a to co jsem neočekával, tak dorazilo. Zhruba v polovině první třetiny kopce se dostavily křeče do stehen. Začíná to být zajímavé, pomyslel jsem si. A také že jo. Po mírné pauze a protažení na první cestě jsem je ale rozešel a další rundu dokončil za dvacet minut, což byla na problémy při výstupu relativně malá ztráta. Pravdou je, že během prvních výstupů jsem našel docela ideální techniku seběhu, takže na rozdíl od prvního ročníku, kdy se hodně kličkovalo, tak letos jsem bral většinu napřímo dolů.

photo: Alan Märc

Na osmém výstupu se opakovala situace ze začátku závodu, kdy jsme se na startovní čáře opět setkali s Kličkosem. Kluci však tou dobou měli o jeden výstup navíc. To nic neměnilo na tom, že jsem chtěl vyrovnat bilanci a při tomhle kole Ondru porazit - touto dobou už bylo třeba hledat jakoukoliv motivaci. Opět se však dostavily křeče a opět trvaly celou třetinu kopce. Nahoře jsem ale nakonec byl o chlup dříve a díky odvážnější cestě dolů jsem se těšil z dobrého pocitu menšího vítězství. Váca to po osmém výstupu opravdu zabalil a pro mě začínala fáze, kvůli které jsem přijel. Překonání loňských 9 kol. Dostat se do stavu, kdy to hlava nebere, nohy nemůžou, nechtějí a zmítají se ve křečích, ale stejně přebírám další plácnutí a vyrážím znovu nahoru. Tentokrát se už ale peru s křečemi do půlky Bouřňáku. Znovu pouštějí, znovu to rozchodím. Vidím, že překonat se to dá a nakonec, i když je to protrpěné, tak je to docela fajn. I osmý a devátý úsek s křečemi jsem dokončil okolo dvaceti a půl minuty, což byl velký osobní úspěch. To už se začalo ale pomalu stmívat a lehce poprchávat. Fázi, která mě loni bavila nejvíc, jsem letos maximálně nesnášel. I přesto přibyl desátý a posléze i jedenáctý výstup. V tu dobu zbývalo do konce závodu něco přes hodinu času a Lenka si vyrazila také pro svoji 11. Začal další propočet v boji o čtvrté místo. "Když dáme oba ještě jeden, což bychom měli stihnout, bude to stačit?" Naprosto zbytečná úvaha, protože mi bylo jasné, že až se Lenka vrátí dolů, převezmu štafetu a zakousnu se do dalšího kousku a stejně tak to udělají i soupeři. Zároveň mi bylo jasné, že bude neskutečně bolet, ale také jsem potřeboval být dole včas, aby další výstup stihla i Lenka a abychom tak dovršili 8000 nastoupaných výškových metrů. Nakonec se to povedlo. Poslední 3 kola jsem zvládl v rozmezí 24-25 minut. O hodně rychlejší závod, jak loni. Lepší příprava ze Spartan race, které jsem letos absolvoval se potvrdila.
Ačkoliv to na 4. místo nakonec nevyšlo, tak s 8192 metry jsme nastoupali víc, než jsem si myslel, že dáme. Kluci uhájili druhou pozici a pokořili Everest, takže letos Sagarmátha rozhodně nepropadla. Osobně jsem přispěl nastoupáním 3072m a naběháním necelých 17 kilometrů.
Pak ovšem přišla věc, se kterou jsem nepočítal až v tak velké míře. Velmi intenzivní pocity. Prázdno, ale plno v hlavě. Žádná část mého organismu nebyla schopná toho mnoho pobrat. Pocity štěstí, které nelze popsat. Ještě v neděli ráno napumpované žíly. Překvapivě jsem byl schopen celkem solidně chodit, únava ale ještě pár dní po závodě znát je.
Nakonec patří i velké díky organizátorům, protože to byl opět super závod za málo peněz. K tomu letos přibyli maséři, bylo plno hudby, jídla a pití. Takže klobouček :).

Bláto v Bořeticích přineslo první trifectu!

Když jsem absolvoval spartan sprint v Liberci, ještě pro mě vůbec nebylo jasné, jestli letos dojdu pro trifectu. Pak se to ale najednou začalo vyvíjet nadějně. Po absolvování Valči v roli dobrovolníků (s Honzou a Lenkou) jsme se vydali v půlce září na beast do Donoval a dokončit dílo jsme měli v plánu v Bořeticích, kde se běžel super.

V pátek odpoledne jsem nasedl na vlak a vydal jsem se do Bořetic. Všichni ostatní, měli přijet v sobotu ráno. S Lenkou a s Honzou jsme startovali až v předposlední vlně ve 12:30. Tak jsem měl pohodu, nemusel jsem nikam spěchat, nic řešit. Prostě jenom nasávat atmosféru, sledovat nervózní nováčky a vychutnávat si poslední hodiny před startem. Pak v pohodičce sbalit stan, udělat poslední jídlo. Postupně jsem potkával známé tváře, které běželi ve vlnách před námi.

Start naší vlny se nezadržitelně blížil. Rozcvička byla krátká, ale intenzivní. Trať jsem vůbec neřešil. S Lenkou a s Honzou jsme se moc nedohodli ani na taktice, nechali jsme tomu volný průběh s tím, že uvidíme během závodu, jak se to bude vyvíjet. Hned po startu přišly pneumatiky a balíky slámy, což pro nikoho nebyl problém. Pak byla na řadě ledová zkouška. Brodění se řekou, kde se přes bahno nešlo moc zapřít a teplé to také zrovna dvakrát nebylo. Pod mostem pak odstrkat pár pneumatik. Vlastně ani nevím, jak moc dlouhý úsek to byl, ale byl dostatečně dlouhý na to, aby mi to nohy poslalo hodně do stavu hibernace. Ihned po tom, co jsme vylezli z řeky následovaly stěny (přeskoč, podlez, prolez) a díry s bahnem, kde jsem měl velké problémy vyškrábat se nahoru. Teď jsem si říkal, že asi nebylo ideální jako obutí zvolit traily se sjetou podrážkou, které jsem měl už v Liberci. Další přebrodění řeky a monkey bar. Už při příchodu mě zarazilo, kolik lidí dělalo burpees. Usušit ruce nešlo, protože všechno kolem bylo zabahněné a mokré. První tyč, druhá... A hurá na burpees. Poprvé jsem prohrál v souboji s monkey barem a prvních 30 přišlo dřív, než jsem si myslel. Od monkey baru byl vidět herkules. Ruce už jsem se ani nesnažil sušit, protože jsem věděl, že to nemá moc smysl. Herkules byl naštěstí jako vždy v pohodě a pytel s pískem skrz kladku vyjel nahoru překvapivě lehce. Nohy si to stále díky studené řece nedávaly, ale běžel jsem dál a snažil jsem se je co nejrychleji prohřát, první kopec mi k tomu solidně pomohl. Hned po první občerstvovačce následovalo tahání břemene a cargo síť. Pomalu jsem se začínal dostávat do tempa, v lese jsem nohy solidně rozběhal a už tady jsem věděl, že to pocitově a hlavně profilově je o hodně lepší závod jak v Donovalech. Takovou pohodičku přichystal první ostnatý drát, kde se dalo v klidu jít po čtyrech. Balanc na fošnách a 2 metrová zeď byla dobrým rozptýlením při strojovém tempu běhu. Toho, čeho jsem se nejvíc bál, bylo naopak nejpohodovější fází závodu. Ano jednalo se o běžecké části, kde jsem na tom byl jednoznačně nejlépe ze všech letošních závodů. Pak ovšem přišel menší zádrhel, se kterým jsem opravdu nepočítal - burpees na kolících. Hned u druhého jsem skončil a místo toho, abych úspěšně přešel, musel jsem jít na chvíli stranou. Alespoň s otáčením pneumatiky o pár metrů dál nebyl problém. Byl jsem ještě relativně v pohodě, ale vždy potěší, když člověk uvidí černočervené ukazatele, které značí posledních pár set metrů do cíle. Třetí občerstvovací stanici bych ani nepotřeboval, ale unisport s vodou jsem do sebe ještě nalil. Tak trochu jsem měl však tušení, že přijde smršť překážek, které mi v průběhu závodu chyběly. A bylo to tak. Následovaly v krátkém sledu za sebou. Nošení pytlů s pískem bylo po zkušenosti z Donoval spíše odpočinkovou záležitostí. Za to jsem opět prohrál souboj s traverzem, kde mě navíc začaly brát křeče. Po dalších 30 trestných burpees přišel nejprudší stoupání závodu.

Na vrcholu na nás čekal šplh na laně, kde už pohled na vedlejší louku hodně naznačil. Letos poprvé mi zvonek nahoře odolal, tak jsem si šel dát dalších 30 burpees. To co přišlo potom bylo ještě o trochu horší. Křeče v obou lýtkách pokročily na další stupeň a při sbíhání k další překážce jsem musel několikrát zastavovat a protahovat. Kluzká stěna mi však pomohla. Jelikož před ní byla díra s ledovou vodou, křeče ustoupily. Už zbývalo ji jenom překonat, což nebyl náročný úkol, a pokračovat dál. To už se ale přibíhalo zpět do areálu, kde zbývalo rozlousknout ještě jednu hádanku. Na řadě byl oštěp. Chtěl jsem si upravit bilanci, oštěp se však zapíchl a hned spadl dolů. Další burpees. Nebolely však tolik, jak jsem čekal. Z posledních sil chybělo jenom proplazit, i když tentokráte spíš prokulit, se pod ostnatým drátem a přeskočit oheň. A mohl jsem začít slavit. 13 km v Bořeticích je za mnou a trifecta je doma. Celkový čas 2:01:24 h. 150 burpees, které mě stály drahocené minuty, ale nejlepší umístění na SR. 310. místo v mužích open a 413. celkově ze všech více než 2000 zúčastněných. Spokojenost, vyčerpání a závod, který jsem si opravdu užil. Sezona spartan race je pro mě u konce.

Donovalské peklo

13.9.2014 měl přijít ten den, kdy si odběhneme náš premiérový spartan beast. Po tom, co jsme byli s Lenkou a s Honzou jako dobrovolníci ve Valčianské Dolině, tak jsme věděli, že se dá čekat drsné převýšení, a že organizátoři k tomu připraví těžké překážky. A pár dní předem bylo navíc jasné, že při organizátorech bude stát i počasí a trať díky dešti bude řádně zabahněná, mokrá a kluzká.

kvalitní spánek je důležitý

V pátek jsem tedy sedli do auta a společně s Lenkou a Eliškou jsme se vydali pro zelenou. Honza bohužel jet nemohl. Počasí při odjezdu mi trochu připomínalo odjezd na loňský Krušnohorský Everest, kdy byla mlha a každou chvíli to vypadalo, že se spustí liják. Nakonec se tak ale nekonalo a cestou nám dokonce i svítilo chvíli Slunce a za Žilinu to i celkem frčelo, pak ale přišla zácpa a už nám bylo jasné, že za světla nepostavíme stan. Nakonec jsme dojeli do Donoval někdy po půl deváté, prozkoumali jsme terén a usoudili jsme, že stan nebudeme stavět vůbec a noc před závodem jenom roztáhneme karimatky v místním altánu. Nakonec nejlepší řešení :).

Ráno v šest vstávačka do deště a mlhy. Těžký závod se nám rýsoval před očima. Teď už zbývalo se jenom nasnídat, k čemuž v mém případě posloužil banán, kukuřičné chlebíčky a 3 snickersky, holky to zvládly s musli.

Mlha mezitím začala stoupat, do toho po chvilkách pršelo. Zašli jsme na registraci pro čísla, kde mi jeden z dobrovolníků popřál hodně štěstí. Bylo to super, motivace se ještě zvedla a bylo vidět, že i dobrovolníci závodem žijí. Mohla začít předzávodní příprava. Camel bag jsem nebral, takže zbývalo umístit do kapes energy gely. Na nervozitu překvapivě nestačilo dojít. V 9:15 jsme došli ke startu, elitní vlna už byla pryč, chystala se vlna 9:30 a vložená vlna v 9:45. Přišla na řadu rozcvička, pak i nějaké to poskočení, které vedli kluci z pódia a ještě jsem si stihl vyhrát jeden pytlík energy gelu od nutrendu za lehké vyválení v bahně :).

rozcvička

To už ale zbývalo 5 minut do desáté hodiny a tudíž i do našeho startu. Ve vzduchu bylo cítit napětí, ale přesto velké čisto. Lidi, kteří před závodem cítí respekt, ale jdou si ho užít a vydat ze sebe všechny síly. Neřvalo se tolik, jako při sprintu v Liberci, možná kvůli očekávání, co závod přinese v prvních metrech. Pak už to bude každému jedno. Pak už půjde pouze o to uzavřít mysl a nic nevnímat. Na každém bylo vidět soustředění.

Dýmovnice doutná, začíná se odpočítávat. 15, 14, 13... Na deseti se přidává celá vlna. Společně si to odpočítáme, vlasy na hlavě se ježí, atmosféra je suprová. A jdeme na to! Už jsme v tom namočení, teď už zbývá jenom jít stále dopředu.

Počasí se umoudřilo a neprší, i přes to mám strach z terénu, protože můj vzorek nedosahuje kdo ví jakých kvalit. První překážkou na rozehřátí je kamenná zídka, kterou lehce překonáváme, stejně jako sérii asi metr hlubokých děr v zemi. Začíná se sbíhat lehce dolů a je to řádně uklouzané. Proběhnout přes pneumatiky a začíná první ostrá zkouška, jak kdo na tom je. Stoupání z Donoval (960 mnm) na Novu Hol'u (1370 mnm). Místy jsme se drápali nahoru téměř po čtyrech, v půlce kopce přišly stěny - přelez, podlez, prolez. Nohy tuhnout, sklon se zvyšuje a přichází další překážka. Popadnout pytel s pískem a během 200 metrů s ním nastoupat 50 výškových metrů a snést zase dolů. Kažké kilo v pytli, jako by bylo třikrát těžší a k tomu to ještě klouzalo jak blázen. Místy jsem měl pocit, že se převrhnu na záda a s tím pytlem sjedu až zpátky dolů do Donoval. Nakonec jsem ho ale vynesl a dolů už to byla jenom formalita, při které jsme se střetli se závodníky z Hlinska a Chrudimi. Následovalo opět stoupání na vrchol Nové Hol'é, kde byla první občerstvovací stanice. V pravý čas na pravém místě! Po hřebeni na Zvolen (1403 mnm), nejvyšší místo trati a 4 kilometry za námi. Delší běžecký úsek přišel vhod. I když běžecké to bylo jenom kousek po hřebeni, pak jsme se stočili ostře doleva a začal další boj. Tentokrát boj s koncentrací a přesností. V podstatě to, co jsme si vystoupali, tak jsme po zadku v bahně sjeli zase dolů. Stát se tam rozhodně nedalo, jak to bylo příkré, takže to bylo jasné. Místy to jelo opravdu svižně. Trochu jsme pak ještě popoběhli, proběhli tunelem s příjemně studenou vodou z místního potůčku a následovala druhá občerstvovací stanice, tentokrát i s unisportem od nutrendu, což bylo příjemné překvapení. Další překážky následovaly. Naplnění kbelíku štěrkem a jeho přenesení z místa na místo bylo celkem příjemné. O hodně lepší jak ten pytel na začátku :). Výběhy a seběhy už jsem tou dobou nepočítal, i když jsem tušil, že vzhledem k fázi závodu jich moc za sebou nemáme. Náhle se za obzorem zjevil traverz. Stěna, se kterou mám největší zkušenosti. Ve Valče i v Liberci jsme u ní stáli jako dobrovolníci. Loni v Monínci mi nedala šanci, v Liberci to byla hračka. Překážka, na kterou když jdu, tak nikdy nevím, co mi připraví za překvapení. Byl jsem v půlce, když mi ujela ruka. Pak už se s tím nedalo nic dělat. Prvních 30 burpees. "To je super a přede mnou ještě určitě oštěp, lano a monkey bar", proběhlo mi hlavou. I když jsem nemohl předvídat, co z toho na mě ještě čeká a co ne. Trať jsem neznal. Následovala cargo síť, což byla další formalitka, u které se však utvořila fronta. V tu chvíli se z úst dobrovolníka ozvalo: "Kdo nechce čekat, může si udělat 60 burpees a běžet dál." Jaký to dobrý vtípek takhle v první třetině závodu. Pokračovali jsem dál, vyběhli z lesíka a bylo to tady.

mapa závodu

Monkey bar, ze kterého jsem byl příjemně překvapen. Poprvé jsem narazil na monkey bar, kde byly tyče v různých výškách, ale šel se mi zatím ze všech nejlépe a byl to pro mě takový dobrý odpočinek - prostě v pohodičce a rychle přeručkovaný. Tady jsem si také uvědomil, že hlava asi dělá své. V půlce stoupání na Novu Hol'u se mi v hlavě honila myšlenka, že jsem se nikdy netěšil na monkey bar tolik jako dnes, kdežto před traverzem jsem myslel jenom na to, že ten bych teď teda nechtěl. Zhruba na devátém kilometru byla umístěna třetí občerstvovací stanice, kde pro další překvapení všech byly i energetické tyčinky. Opět seběh a výběh a další překážka. Pro mě úplně nová - log hop. Tady byly v zemi zapíchané kolíky a šlo o to po nich přejít bez toho, aniž bychom spadli na zem. Myšlenky jediné, chodím po lajně, tak to musím dát, i když to není úplně stejné. Naštěstí bez problémů, ačkoliv pár lidí si tam angličáky dávalo. Opět nahoru a pyramida z balíků slámy. Další odpočinková překážka, stejně jako ballance, který následoval. Opět jsem mohl uplatnit schopnosti z lajny, protože jsme přecházeli po fošnách, které byly v zemi užší stranou nahoru. Tady by bylo zbytečné padat. Čtvrtá občerstvovačka a krátce za ní, na třináctém kilometru, umístěné tahání břemene na řetězu. Pohoda a jedeme dál. Přišla další část, kde jsme se mohli zase trochu rozběhnout. Přeskočili jsme dvoumetrovou stěnu a balíky slámy a doběhli k oštěpu, kde jsme s Lenkou potkali další slacklinerku, Lucku. Dlouho jsem přemýšlel, jak ho hodit. V Monínci i v Liberci jsem se snažil hlavně trefit a nevyšlo to. Tentokrát jsem to vzal hodně přes sílu, zavřel jsem oči a vyšlo to. Vyhnul jsem se obávaného a první zapíchnutý oštěp byl tam. Místa na burpees však byly opět plné. Angličáky se nevyhnuly Lence ani Lucce. Obě měly svoje první. Po oštěpu nás čekaly další balíky slámy a poslední občerstvovací stanice, která už dělala vyhlídky na dokončení. Dobral jsem poslední zbytky gelu, hodil do sebe nějakou vodu a šlo se dál. Holky byly se mnou, takže jsme šli další část ve třech. I když to jsme šli vlastně už i před tím, protože jsme se na trati často setkávali s Davidem z Hlinska, kterého jsme potkali u pytlů na začátku. Běh v bahně se střídal s během v ještě větším bahně, které navíc smrdělo. V něm pak přišlo plazení. Hlava už nic neřešila, nohy bolely, začal jsem mít strach z křečí a navíc jsem už měl žaludek v krku. Super kombinace, ale cíl byl už tak blízko. Ale přitom tak daleko! Postupně jsme se propracovali k další překážce, která byla vyloženě přírodní. Museli jsme přelézat a podlézat spadlé stromy. Pohoda, až do té doby, než jsem kolenem narazil na kámen. Ale rozchodil jsem to celkem brzy. To už nám hrozili, že se blíží cíl. Po pěšince seběh a už bylo slyšet diváky. Bylo slyšet to, co nikde na trati nebylo. Kupu lidí, co povzbuzovali. Doteď jsem bojoval sám se sebou. Teď už bych se i doplazil, protože ten dav nesl. Přišla série překážek. Kluzká stěna, kterou tentokrát nekropili. Šplh na laně, kde jsem měl namále, protože lano bylo hodně uklouzané, ale tu část, kdy jsem klouzal dolů jsem ustál, vzchopil se a na zvonek to nějakým způsobem doklepal. Pak jsme přeběhli k pneumatikám, dvakrát obrátit - pohodička. Ale v tuhle chvíli přišly první větší křeče do lýtek s vidinou překážky, na kterou jsem s křečemi fakt nechtěl.

ostnatý drát

super pocit

Následoval ostnatý drát. Začátek byl do kopce, za něj nebylo vidět, ale věděl jsem, že tam někde už by mohl být cíl. Nikdy nezapomenu na ten pocit, kdy jsem pod ostnatým drátem dolezl do poloviny a za horizontem se začal objevovat nápis FINISH. Bylo to jako přijet do ráje. Zjevení. Úleva. Nadšení. Tolik se mi honilo v hlavě pocitů, ale tělo říkalo pouze jedno. Jsi unavenej, ale ten kousek už prostě dáš. Vychutnej si ten skok přes oheň a cílovou rovinku. A pak jsme s Lenkou poznali a v cíli řádně pochopili. 4:40 na trati a slastný pocit v cíli. Chvíli po nás doběhla i Lucka, která si ještě dala 30 burpees na laně. Ta má můj velký obdiv, protože běžela po větších potížích s kolenem s jedinou rehabilitací, kterou absolvovala v týdnu před závodem. To je prostě motivace a ukázka toho, že naše tělo zvládne víc, než si myslíme! Respekt!

je to úspěšně za námi

Celý závod vlastně nepršelo, zima taky nebyla, takže úplně ideální počasí. Závod nakonec 22,6 km s 26 překážkami. Dali jsme sprchu a půl hodiny po závodě jsme se vydali zpět domů. Čekalo nás 6 hodin v autě, které proběhly naprosto v klidu, občas s trochu větším deštíkem. Emoce doznívaly ještě doma, kde jsem se také poprvé od závodu vlastně kloudně najedl, protože dřív mi to žaludek nechtěl pobrat. Teď už jenom zbývá doklepat trifectu za 14 dní v Bořeticích a zakončit tam letošní sparťanskou sezonu, která nás zavedla dvakrát na Slovensko a do Liberce.

Očekávání s blížícím se koncem roku...

Vesec je daleko za mnou a ačkoliv to tak chvíli nevypadalo, nakonec přeci jenom v září bude útok na trifectu. V očekávání se blíží beast v Donovalech, což díky profilu asi nebude zrovna procházka růžovým sadem. Po zkušenosti z Valčianské Doliny, kde jsme byli jako dobrovolníci s Honzou Havranem a Lenkou Vejdělkovou na začátku července, se opravdu máme na co těšit. Spousta závodníků si tam stěžovalo na brutální stoupání, které se nedalo ani vybíhat, ale spíše vycházet po čtyrech. Dá se čekat něco podobného. Organizátoři se určitě vyřádí, tak ať to stojí za to.

Především jsem myslel, že touhle dobou budu mít daleko více naběháno, ale to se nakonec moc nepovedlo, takže opět spartan race spíše ze silově-rychlostní přípravy. Tentokrát však už ne sprint, ale rovnou beast. No a poslední zastávkou budou Bořetice 27.9., kde se bude konat super. To by snad měla být ona "procházka v růžové zahradě" :), tedy alespoň v rámci možností a hlavně poslední trať ke zdolání vytoužené trifecty.

Trifecta ale nebyl jediný cíl, který jsem měl letos vytyčen. Chtěl jsem přejít 100m na lajně.

longline - 95m

Tedy hlavně už na jaře jsem to měl v plánu, ale dlouho jsem se nemohl přiblížit a když už vypadalo, že je alespoň trochu nachozeno, nebylo místo, kde lajnu natáhnout. Naděje trochu oživilo tahání 4.9.. Nebyla z toho stovka, ale 95m je dobrá motivace k tomu, že klub stovkařů by mohl přijít již letos :). 

Zatím nedošlo ani na první přejitou highline.

midline

Ale jednu midline v Jedlové ve výšce asi 6 metrů přejitou mám. Byl to velký boj, kdy člověk jde někam, kam ho hlava nechce pustit. Na 10 metrů dlouhé lajně není metr nad zemí sebemenší problém, ale nad dírou je to úplně něco jiného. Srdce v krku, v hlavě všechno, ale přitom vůbec nic. Ale jakmile jsem se postavil a udělal první 2 kroky, pak další a další a lajnu došel, byl to super pocit, který dozníval ještě několik dní po tom. Člověk se jenom usmívá a je hrozně happy.

Kromě dovršení trifecty a pokusů o vkročení do klubu 100+ na lajně se letos v říjnu také vracíme na Bouřňák v Krušných horách. Tentokrát rovnou ve dvou týmech. Loni jsme nastoupali něco lehce přes 6 tisíc metrů, tak uvidíme, kolik vytěžíme letos. Já s Vácou letos nestartujeme v mužích, ale vyměnili jsme Mojma za Lenku Vejdělkovou, tak šance v mixu snad nejsou úplně malé. Takže o závody následujících 5 týdnů nebude nouze!

Po Monínci Vesec... aneb Spartan Sprint podruhé a základ pro trifectu položen...

Na letošní sezonu Spartan Race jsem se hodně těšil a nemohl jsem se dočkat, až začne. Trifecta je prostě lákavá :). Po pohledu na výši startovného se mi do toho ale zase až tolik nechtělo. Pak ale přišel ještě jeden nápad. "Proč to nevzít přes dobrovolnictví?"

A tak se začalo plánovat a plánovat, registrovat, vyplňovat tabulky a formuláře. Až se nás sešlo 5 z okolí Poličky a Svitav, 30.5. jsme nasedli do auta a vyrazili směr sportovní areál Vesec. Nezvykle 2 dny před samotným startem. Program byl ale naprosto jasný. V pátek večer meeting dobrovolníků, v sobotu pomáhat u překážky a v neděli běžet.

Již po příjezdu v celém areálu vládla naprosto pohodová atmosféra. Všude sice vrcholily přípravy, ale vše působilo klidně. Klidně jako před bouří. Večerní mítink dobrovolníků přinesl pár informací, ale ne tolik, kolik jsme očekávali. Prostě základní info, které snad stačilo sdělit i ráno. Ale budiž, vůbec nám to nevadilo. V klidu jsme rozbalili stany (za lesem u dálnice s výhledem na Ještěd), najedli se, prošli pár překážek, které byly vidět z hlavní části areálu a dali jedno pivko před spaním.

Ráno brzký budíček a další informace. Tentokrát už konkrétnější. Na jaké překážce budeme, co tam máme dělat a tak dále. Pro sobotu jsme obsadili traverz (stěnu, přes kterou závodníci museli po nainstalovaných chytech přelézt bez toho, aniž by se dotkli země nebo vrchní hrany stěny samotné). K tomu jsme nafasovali bagetu, vodu, lístek na oběd a dobrovolnické triko. Pomalu jsme se odebrali k překážce. Měli jsme ještě asi 2 hodiny času do startu první vlny, takže pohodička. V areálu se mezitím začali hromadit závodníci i diváci. Atmosféra houstla, komentátor stále více hecoval a začínala se ozývat motivační hudba a hlasité AROOO ze všech koutů. U elitní vlny jsme měli za úkol precizně hlídat angličáky. Popravdě to nebylo moc potřeba. Elita přeběhla, na překážce bylo stále co dělat. Lidi přibíhali a odbíhali. Někteří s 30 angličáky navíc, spousta lidí s potřebou protáhnout křeče. Místo deště bylo krásně slunečno. Nakonec se zjevili poslední závodníci. Měli jsme toho plné zuby, ale na druhou stranu jsme si to také i užili. Zajímavá zkušenost. Nakonec jsem se šli najíst a rozhodli jsme se, že další noc nebude ve stanu, ale odjeli jsme do hotelu, což se nakonec ukázalo jako správná volba. Večer ještě potřebné rozběhání na samotný nedělní závod a nákup potřebných potravin a tekutin. Spánek a hurá na věc.

Ráno jsme vyjeli dříve, abychom v klidu zaparkovali, v pohodě si vyzvedli čísla a připravili se na závod. Nakonec se to ukázalo jako dobré řešení. Koukli jsme na start elitní vlny, dali do sebe poslední dávky energetických gelů a dalších prostředků a šli se rozcvičovat. Eliška nakonec neběžela, takže se ujala role fotografa a vůbec takového našeho technického zázemí, což zmákla na jedničku.

před startem

Já, Váca, Honza a Lenka jsme mezitím chytali poslední okamžiky závodní atmosféry. Rozcvička před startem a 10:15 do dýmovnice vybíháme. O začátku trati jsme neměli ani páru, ale bylo nám jasné, že nebude žádný delší výběh, jako loni sjezdovka v Monínci. Naopak se střídaly úseky nahoru a úseky dolů, což si myslím, že nám celkem vyhovovalo. Začalo se zlehka přeskočením balíků slámy, seběhem a proběhnutí přes pneumatiky. Pak přišla ale docela silová pasáž v bahně, kde jsem místy byl až po kolena, takže jsem se už nedivil, proč v sobotu někteří na naši překážku přiběhli bez bot. Mezitím jsme nechali běžet Honzu, protože ten byl běžecky někde jinde a já s Lenkou a Vácou jsme se drželi pospolu. Po bahnité koupeli následovala delší lesní běžecká pasáž proložená překonáním různých dřevěných stěn a větších kamenů a lanové stěny. Docela značná část trati byla za námi včetně jedné občerstvovací stanice. Po výběhu přišla ovšem pasáž, kde jsem měl strach o angličáky. Byla to část, kterou jsme vesměs znali a kde bylo hodně překážek za sebou. Vše započala díra s vodou, za kterou byl ostnatý drát.

ostnatý drát

Pak se prolezlo škarpou, která byla přikrytá plachtou, takže z toho vyrostl tunel a po občerstvovací stanici následoval šplh po laně. Nejdříve do díry s vodou, kterou jsem měl po pás a hurá na lano, vyšplhat a zazvonit.

lano

Všichni 3 jsme to zvládli. Následoval monkey bar neboli ručkování. Z toho jsem až takový strach neměl, ačkoliv jsem se musel chytat nadvakrát, protože to docela klouzalo. Pak opět chvilku běh bahnem. Další překážka - nabrat do kbelíku štěrk a obkroužit vyznačené kolo. Docela hračka a běžíme dál. Opět kratší běh lesem a už dobíháme k další překážce, kde s pomocí lana musíme vylézt po stěně, nejspíš nějakého menšího lomu, nahoru. Krátce na to následuje traverz, u kterého jsme včera celý den stáli. Já s Lenkou jsme to zvládli, Váca však uklouzl a znamenalo to pro něj prvních 30 angličáků.

traverz

Po pár metrech následovala další smršť překážek. Skluzavka, kluzká stěna, kterou kropili hasiči a my jsme opět museli za pomocí lan vylézt nahoru, herkules neboli tahání pytle s pískem přes kladku a předpolední překážka - oštěp. Tady jsme minuli všichni 3 a jak jsme se později dozvěděli, tak i Honza. Ten už nám však fandil z prostoru pro diváky. Po odmakaných třiceti , které však hodně bolely nás čekal už jenom skok přes oheň a společný doběh do cíle. Hodina bohužel nepokořena, ale i tak v cíli dobrý pocit.

Mě osobně trať nevyždímala asi tolik, co loňský Monínec, ale hodně se mi líbila. Rozmanitá trať, která se využila na maximum. Celkově jsme si všichni víkend užili, položili jsme základ pro trifectu a jak jsme se později rozhodli, další naše kroky budou směřovat na dobrovolnickou činnost na super do Valčianské Doliny. Trifectu bychom pak chtěli dokonat na konci září, kde bychom chtěli běžet beast v Donovalech a super v Bořeticích. 

úspěšně v cíli

Zlepšení pocitů a výkonů v tréninku? Možná jednodušší, než si dokážeme představit...

V poslední době se na internetu objevuje hodně článků o pšenici a lepku. Tedy alespoň já to registruji. Některé se setkají s ohlasem větším, některé s menším. Pod některými články se hojně diskutuje a kritizuje, někteří autoři jsou posíláni do patřičných mezí s tím, že odkazy na literaturu v článku nejsou odkazy na až tak kvalitní literaturu, jak je udáno v článku, atd. Hned z kraje bych chtěl dodat, že je potřeba názory filtrovat, důvěřovat tomu, co nám říká naše tělo (základem je ovšem našemu tělu rozumět) a vše brát trochu s nadhledem. O což prosím všechny i se čtením tohoto článku, jelikož i já jsem pocítil potřebu se k tématu pšenice vyjádřit. Proč? Možná proto, že mám zkušenosti s vynecháním pšenice z jídelníčku, možná proto, že mě už nebaví pšenice jako především komerční produkt, o kterém se ví, že možná není pro naše tělo až tak dobrá, ale nemluví se o tom, protože platí rovnice pšenice rovná se zisk. Možná mám touhu jenom vyplivnout další tok textu, který bude někde spláchnut v zapomnění a možná se mě někteří lidi ptají, co všechno to pro mě znamenalo. Rovněž je nutno dodat, že se tady nechystám citovat odbornou literaturu či něco podobného. Chci zde vyjádřit mé osobní zkušenosti s pšenicí a s úpravou jídelníčku. Hlavně ale platí jedno: Je důležitý postoj a důvěra!

A jak se to tedy vše vyvinulo? Jako každý student, zatížený školou, sportem a jinými aktivitami jsem moc nestíhal. Hlavně v průběhu semestru, kdy navíc probíhá příprava na novou atletickou sezonu a tudíž jsou v plánu několikrát týdně dvoufázové tréninky. Člověk si nevaří, ale vždy něco někde koupi v hotovém stavu. Je jasné, že pak přijde únava. Je to naprosto normální. Ale někdy to prostě přesáhne určitou hranici. Jednou jsem si něčím podobným už prošel a nechtěl jsem to opakovat. Naštěstí se jednalo o jinou příčinu než před lety. Tentokrát to byla pšenice.

Jak se to vlastně projevilo? Atlet je zoufalý, když jeden trénink jde úplně v klídku rychlostní věci a posilovnu, vše dynamicky a s chutí. A pak přijde den druhý, motivace je stále, ale tělo protestuje. Nohy nejedou, nelze pořádně ani klusat natož absolvovat něco víc a ve větším tempu. Psychika zákonitě trpí, v mozku se začínají honit všelijaké myšlenky. Do toho přijde vyrážka na těle. Kůže navíc svědí a to nejenom v okolí vyrážky, ale prostě všude. K tomu se dostaví nadýmání a problémy s trávením. I přes to všechno ale motivace a chuť je, ale jak dlouho? Je potřeba s tím něco udělat a nenechat to zajít daleko. Následují tedy krevní testy. Výsledek? Intolerance na pšenici.

Co následuje je jasné. Detox organismu bylinnými extrakty, různé dýňové oleje, ale především vynechání pšenice ze stravy. Zdá se to jako nemožný úkol. Protože jak člověk zjistí, pšenice je v drtivé většině výrobků na trhu. Je i tam, kde by ji nikdo nečekal. Ve všech podobách. Najednou se naskýtá otázka proč? Proč se do všeho cpe pšenice, když odborníci vědí, že to není úplně to pravé ořechové. Na tohle si ale každý musí odpovědět sám, nechci se zde pouštět do věcí, které nemám právo hodnotit, i když si o tom myslím své, ale nevím o tom tolik. Každopádně vliv korporací je zde nezpochybnitelný.

A co následovalo? Asi po týdnu, kdy jsem kromě pšenice vynechal i jiné obiloviny s lepkem (žito, ječmen) přišla ohromná úleva. Najednou jsem nepotřeboval spát po obědě, ráno jsem se nebudil jako "vyhozený krávě z žaludku", ale ihned po probuzení jsem věděl, že jsem připravený na cokoliv. Problémy s trávením ustaly, pomalu mě přestávalo svědět celé tělo. Vyrážka se asi po 2 měsících také vytratila. Jestli to bylo opravdu vynecháním pšenice, to nechám na uvážení každého z vás. Co byla ale největší bomba - absolutní obrat zaznamenala moje psychika. Musím říci, že psychicky jsem na tom nikdy nebyl lépe.

Ano, člověk si musí většinu jídel vařit. Ale ono to vlastně jde. Nejsem tak unavený a mám více sil, tak mi nedělá problém uvařit si, i když jsem celý den na nohou, domů se vrátím v 10 večer a vím, že v 5 zase vstávám. Chce to jenom trochu přemýšlet, říct si proč to vlastně dělám a uvědomit si, že není špatný sám sobě věnovat nějaký ten čas, ať už sportem nebo přípravou jídla na další den. Vždyť je to naše palivo. Překysel se, vytvoř si v těle zánět a zvyš předpoklad pro nějaké chronické onemocnění nebo se snaž těmto věcem předcházet, na chvíli zastav a zamysli se. Je to naše volba.

Nechci tady říkat, jak kdo by se měl stravovat, chci tu pouze vyjádřit svůj názor, podělit se se zájemci o své zkušenosti a třeba někomu rozšířit obzory, protože reklama do nás tlačí hodně. Není to o tom něco dělat a nevěřit tomu. Strava by se měla stát životním stylem. Životní styl určuje naše postoje a naše postoje mají vliv na naše cíle. Abychom plnili naše cíle, musíme se cítit dobře a abychom se cítili dobře, je třeba začít životním stylem. A strava bez pšenice je životním stylem. Kdo by chtěl ještě další informace, rád je poskytnu. Kdo dočetl až sem, tomu gratuluji. A kdo dočetl až sem a vůbec s tím článkem nesouhlasí, tak tomu gratuluji o to víc. A příště snad už zase nějaký ten článek ze Spartan race :).

Letos pro Trifectu?

Po delší době jsem se rozhodl opět napsat nějaký článek. Neabsolvoval jsem teď sice žádný extrémní závod, ale mám po zkouškách, po halové sezoně a je čas, takže jsem tak trochu začal spřádat plány na rok 2014. Po letošním čtvrtém místě na halovém MČR v atletice a díky tomu, že mi po letech opět vzrůstá výkonnost samozřejmě zůstane prioritou atletika, ale už teď jsou na rozjezdu nějaké projekty a také hledání další extrémních závodů nebo prostě jenom výzev.
Tento blog mě napadlo založit především kvůli Spartan race, takže bych byl rád kdyby i nadále zůstal jeho hlavní součástí. Nabízí se tedy jasná otázka. Na našem území bude letos více závodů, stejně jako na Slovensku, takže bude letos Trifecta? Tedy dokončený sprint, super i beast? Toť otázka. Když se vše sejde, zejména na jaře, mohlo by to vyjít. Ale jelikož sprinty jsou zejména v první polovině roku, kde je pro mě hlavní část atletické sezony, nemůžu zatím nic říci. Takže jednoduše uvidíme :).
Ke Spartanu se objevilo i pár alternativ, takže otázka je i nad účastí na Army run či v Bahňáku :). V každém případě bych byl rád, kdyby se nám podařilo podržet náš věrný tým, což znamená Mojmo, Váca a já, v co nejvíce závodech.
O žádných dalších závodech bych zatím asi nemluvil, jelikož to je otázka aktuálního rozpoložení a rozhodnutí, takže nikdy nevíš na co dostaneš chuť ;). Třeba Krušnohorský Everest je ve hře stále :).
Co se týče dalších projektů, jde především o lajny. Těžko říct, kam se letos dostaneme s ostatními, ale jasnou výzvou je dostat se do longline klubu 100+. Tak doufejme, že se to zadaří už letos.
Pokud by bylo více bláznů s nápady čeho se zúčastnit, případně s kým a jak, rozhodně se neváhejte ozvat :).

Krušnohorský Everest a kam dál?

Plánovaný Spartan Sprint v Bořeticích na konci září mi díky antibiotikům nevyšel. Trochu mě to mrzelo, tak možná i proto jsem začal hledat alternativu. Padl mi do oka Krušnohorský Everest. Extrémní závod tříčlenných družstev. A o co šlo? Byl před námi Bouřňák - slalomový svah v Mikulově v Krušných horách. Délka 700m, převýšení 256m. Úkol zněl jasně. Za 12 hodin nasbírat co nejvíce výstupů. Byla přede mnou ale ještě jedna zásadní otázka. Kdo se mnou pojede? První kdo mě napadl, tak byl Váca, k němu se přidal Mojmo a naše trojka, která vymyslela výlet na první Spartan byla opět pospolu. Bylo jasno a do Krušných hor šla registrace týmu Sagarmátha. Možná ambiciózní název, ale taky jedna z věcí, o kterou se řada týmů chtěla prát. Speciální prémie pro týmy, pokud nastoupají výšku Mount Everestu 8848m.
12.10. ráno jsem tedy v Praze nastoupil ke klukům do auta a jeli jsme vstříc další výzvě. Cestou přibývalo mlhy, ke konci cesty se začaly objevovat kapky deště a extrémní závod sliboval extrémní počasí. Po příjezdu na místo to vypadalo ovšem zase o trochu pozitivněji, tedy krom našich obličejů. Nám třem i Jitce, která s námi jela spadla brada. "Tak to je ono?" Když v tom se za zády ozvalo: "Buďte v klidu, to je jenom třetina." No nevypadalo to na to, že by se to dalo kdekoliv odfláknout a sklon byl opravdu poctivý. Odbyli jsme prezentaci, vyslechli si důležité informace k závodu a mohlo se jít na to. Start byl v pravé poledne, konec závodu o půl noci. Již v autě jsme si rozdělili, jak budeme stoupat: První šel Váca, druhý jsem byl na řadě já a sérii uzavíral Mojmo.

Sagarmátha připravena vyrazit

Čas se nachýlil. První vlna velmi nebojácně vyrazila a prvních 50-70 metrů největší odvážlivci zkoušeli i vyběhnout. Pak už ale přišlo na neodkladné. Zapojení trekových holí, bez kterých to opravdu kvůli terénu a sklonu nešlo, a z běhu přejít do chůze. Rozdíly se začaly tvořit rychle a hned bylo jasné, kdo má jaké cíle. Velmi brzy první začali mizet v mlze, která se nesla právě asi od třetiny svahu. Pak začalo čekání. A bylo kratší než jsme mysleli. První borec předával štafetu za 16 minut, což byl už docela kotel. Netrvalo dlouho a přiběhl Váca a já mohl poprvé okusit to, do čeho jsem nás uvrtal.
Ze začátku trochu běhu, ale moc dlouho se to nedalo. Vůbec jsem netušil jaké tempo zvolit. Důležitá ale pro mě byla jiná věc. Po vyhledání nejlevnějších nesmeků na trhu jsem zjistil, že mi nedovolují podklouznout, i když původní informace od lidí, co je testovali ještě před závodem zněly jinak. Po chvilce se ale i naše druhá runda dostala do mlhy. Nebyla moc příjemná, čím výš jsme byli, tím větší byla kosa. Věřil jsem si trochu na silovější styl, takže to byla spíše "stehnařina" a trochu delší kroky. Pár pauz na rozdýchání mě ale neminulo. Stehna nahoře umírala, žaludek to také s těží rozcházel a hlavou se honila jediná otázka: "Kterej *** vymyslel přihlásit se na takovou ***?" O to víc mě překvapil čas, za který jsem byl u kleštiček, abych si odštípl první výstup. Se čtrnácti a půl minutami jsem rozhodně nepočítal. Dolů už to byl sešup. Největší starost byla o nohy a o to trefit dobrý terén, což v této fázi závodu nebyl až takový problém. Bahna moc nebylo a trávy a borůvčí bylo celkem dost. Doběhl jsem, otestoval jsem trať a poslal nahoru Mojma. První kolo jsem tedy dokončil dokonce pod 20 minut, takže spokojenost. Už teď jsem toho měl ovšem plné zuby, a to zbývalo ještě zhruba 11 a čtvrt hodiny.
Netrvalo ale dlouho a Mojmo s Vácou byli dole a já tam šel znova. Mlha ustoupila a bylo celkem teplo, tak jsem si řekl, že to ještě zkusím trochu "kopnout". 14 minut nahoru a lehce nad 19 dole. Osobní maximum, které asi zůstane na dlouho. Pro zajímavost přidávám i foto s profilem trati. Cestou nezbývalo nic jiného, než myslet na Rockyho. Prostě neznáš bolest!

profil slalomáku - Bouřňák

A myšlenky po doběhu? Tělo nechápalo, nohy nešly a hlava si řekla, že 2 nutné výstupy ke klasifikaci družstva máme za sebou, není čas toho nechat? Jenže se vrátil Mojmo, pak i Váca a bez rozmýšlení jsem převzal hole a šel tam potřetí. Po prvních cca dvou a čtvrt hodinách jsme měli na svém kontě 6 výstupů, což znamenalo 15 minut ztrátu na zdolání Everestu. Zároveň jsme ale věděli, že naše časy na slalomáku zákonitě musí být větší a větší, což se také potvrdilo. Navíc, když začalo pršet a střídavě stále padala mlha.

nahoře ještě trochu mlhy je

Takové více úsporné tempo jsem začal volit u 5. kopce, který jsem jako jediný vytáhl bez přestávky. Zároveň ale také nejméně bolel a vůbec mi nevadilo, že jsem nahoře byl za 18. minut a dole skoro za 25. Nohám už to bylo ale celkem jedno a hlava už to nevnímala. Prostě vezmeš hůlky a jdeš, nic neřešíš - tranz.

ačkoliv se to nezdá, sestup byl náročný

Výstupy přibývaly, počasí se zhoršovalo, nohy i tělo víc a víc trpělo. A to nejenom výstupy a sestupy, kdy umíraly paže, trapézy, záda, stehna, lýtka, achillovky, kotníky i kolena (ano to všechno jsem během závodu cítil), ale i pauzou, kdy na trati byli ostatní. Neustálé převlékání bylo nutností. Svařák se také hodil. I přesto jsme v půlce závodu, v 6 hodin odpoledne, měli na kontě krásných 15 výstupů.

6. výstup pro mě už znamenal nasadit čelovku a okusit to poprvé ve tmě. Do světla čelovky se opírala mlha a navíc mnou vydechovaný kouř. Vidět nebylo na metr. Což ovšem ani tak neovlivňovalo výstup nahoru (17minut), jako spíš sestup dolů. Najednou jsme museli věřit akorát svému dalšímu kroku, protože dál vidět nebylo. Terén byl ovšem již značně rozbahněný a dolů to byla opravdu sjezdovka, místy o zdraví, o čemž jsem se při jednom z asi pěti pádů sám téměř přesvědčil, když jsem měl strach o svoji nohu, kterou jsem si nechal pod tělem.

konečně zase dole

Sice nedošlo na sníh, ale před mým sedmým výstupem se na obloze na malou chvíli ukázalo alespoň pár blesků. Zase se mi chtělo stoupat o trochu méně. Nic z toho naštěstí nebylo. Ba naopak. Nebe se lehce roztáhlo a dokonce jsme i ke hvězdám pohlédli. Ke konci už to celkem utíkalo a dokonce přestalo pršet. Po návratu z 8. kola jsem se pak akorát stihl dozvědět, že Mojmo s Vácou už nejdou. To zbývala asi hodina do konce. Měli jsme 23 výstupů, což znamenalo ještě jeden výstup na 6000 nastoupaných metrů. Rozhodl jsem se, že zkusím 2 výstupy za sebou. Dal jsem tedy trochu těstovinového salátu a čaje, lehce osušil nad ohněm čepici a po 10 minutové pauze se jsem se vydal na poslední výstup. nepočítal jsem, že se vrátím brzy, cestu jsem si chtěl užít. I když užít. Všechno bolelo, žaludek to už nedával. Alespoň, že hlavě to bylo totálně jedno. Nakonec i poslední jsem zvládl celkem obstojně. Až mě překvapilo, že jsem všechny kola udržel pod půl hodinou a nahoře jsem byl vždy pod 20 minut. Jako tým jsme tedy nastoupali lehce přes 6000 metrů. Předem vytyčený cíl 24 výstupů jsme splnili. Všichni bojovali a hlavně jsme si to všichni nakonec i docela užili a přežili ve zdraví.

Čest a respekt týmům, které daly Everest a dokonce i něco navíc. Stejně tak jednotlivcům nad 10 výstupů, mezi kterými byly i ženy. Spartan v Monínci byl oproti Everestu procházkou růžovým sadem. Správná otázka zazněla nakonec: "A kam toto chceme posouvat dál?"

Trochu něco z výsledků:

Vítězný tým nastoupal 10496m, Everest pokořily ještě i týmy na druhém a třetím místě. Našich 6144m stačilo na 17. místo z 28 týmů v součtu všech kategorií. 5 týmů radši ani nepřijelo na start :)).

Nakonec si ale myslím, že výsledky nehrály, teda alespoň pro nás, takovou roli jako spíš to, že jsme to prostě dali! Na to, že to byl první ročník, tak organizačně to bylo zvládnuté na velmi vysoké úrovni, jídlo chutnalo, DJ zahrál dokonce i Ska-P.

Dokonce pak padly do řeči i plány o 24tce na příští rok a o posunutí na jarnější termín, tak uvidíme, co z toho bude nebo nebude a jestli i my opět budeme na místě činu.